Bedřich Reicin

Po maturitě na reálném gymnáziu v Plzni studoval německou obchodní akademii, kterou nedokončil. Od roku 1926 se angažoval v Komunistické straně Československa (KSČ), stal se členem pionýrského hnutí, s nímž dvakrát navštívil Sovětský svaz (SSSR), a v roce 1931 přešel do Komunistického svazu mládeže (Komsomol). Za své politické aktivity byl během první republiky častokrát krátkodobě vězněn. Od roku 1936 pracoval s mládeží v rámci aparátu KSČ, posléze se stal tajemníkem agitačně-propagačního oddělení na sekretariátu Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ). Byl taktéž redaktorem Haló novin a Rudého práva. Po okupaci ČSR nacisty v březnu 1939 se mu po několikerém zatčení a propuštění podařilo v říjnu 1940 odjet do SSSR, kde krátce působil v české redakci moskevského rozhlasu. Po nacistické invazi byl Sověty coby protektorátní státní příslušník zatčen a vězněn až do února 1942, kdy nastoupil k československé vojenské jednotce (později První československý armádní sbor v SSSR) pod velením Ludvíka Svobody, přičemž zároveň spolupracoval se sovětskou zpravodajskou službou. V jednotce prošel několika funkcemi a od počátku roku 1945 působil jako přednosta oddělení obranného zpravodajství sboru (OBZ). Po válce zůstal v československé branné moci, v níž byl jmenován do funkce přednosty Hlavní správy OBZ Ministerstva národní obrany. Díky jeho vlivu se nakonec komunistům podařilo ovládnout celou armádu (zasedal také v ústřední branné komisi KSČ) i další tuzemské zpravodajské služby. Po komunistickém státním převratu v únoru 1948 byl jmenován do funkce náměstka ministra národní obrany a zásadní měrou se podílel na vykonstruovaných procesech s armádními důstojníky (1949−1950). V říjnu 1950 dosáhl hodnosti divizního generála. Dne 8. 2. 1951 byl zatčen a ve vyšetřovací vazbě podstoupil brutální metody, které dříve sám pomáhal zavádět.

Dne 27. 11. 1952 byl během hlavního procesu proti „protistátnímu spikleneckému centru v čele s Rudolfem Slánským“ odsouzen k trestu smrti a dne 3. 12. 1952 popraven na dvorku za vězeňskou nemocnicí v Praze na Pankráci. Jeho případ se stal předmětem šetření rehabilitačních komisí 50. a 60. let. Na jedné straně byly prokázány nezákonné metody, kterými ovlivňoval chod armády, na druhé straně však bylo jeho odsouzení prohlášeno za nezákonné a v roce 1963 byl soudně (nikoliv stranicky) rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-8.

BÍLEK, Jiří: Bedřich Reicin – iniciátor i oběť. PERNES, Jiří – FOITZIK, Jan, eds. Politické procesy v Československu po roce 1945 a „Případ Slánský“. Sborník příspěvků ze stejnojmenné konference, pořádané ve dnech 14.–16. dubna 2003 v Praze. Brno: Prius, 2005, s. 320–331. HANZLÍK, František − POSPÍŠIL, Jaroslav: Soumrak demokracie. Reicinovo obranné zpravodajství na cestě KSČ k moci. Vizovice: Lípa, 2000. HANZLÍK, František: Bez milosti a slitování. B. Reicin − fanatik rudého teroru. Praha: Ostrov, 2011.