Konstrukce
Jak poukázal již Karel Kaplan, proces Horáková a spol. byl klíčový zejména v tom, že se při jeho přípravě začal dosud nejvíce uplatňovat sovětský vzor, u nás poprvé důkladněji „otestovaný“ jen o pár týdnů dříve v procesu s představiteli církevních řádů. Sovětské metody se odrazily zejména ve vyšetřovacích postupech, jako byly nepřetržité výslechy, otázkové protokoly již předem tlačící vyslýchaného k požadované odpovědi, učení výpovědí či vzájemné konfrontace vyšetřovanců, kteří byli zároveň vystavováni fyzickému i psychickému násilí, nejistotě, stresu, nedostatku jídla a především spánku.[1] Tímto zpracováním obžalovaných bylo umožněno představitelům Státní bezpečnosti, ministerstva spravedlnosti, prokuratury i justice ve vzájemné spolupráci připravit podrobný scénář chystaného „vzorového“ procesu, který tak byl spíše divadelním představením než aktem spravedlnosti.[2] V neposlední řadě pak sovětský vzor – v návaznosti na „goebbelsovskou školu“ – velel k masivní propagandistické kampani, jež měla za cíl využít zmíněného „představení“ k dehonestaci a démonizaci oponentů režimu v očích veřejnosti a zároveň ruku v ruce s exemplárními tresty zastrašit a odradit další potenciální odpůrce.[3]
Sama Milada Horáková byla zatčena v úterý 27. září 1949 ve své kanceláři na Ústředním národním výboru v Praze příslušníky Krajského velitelství StB Praha. Bezprostředním důvodem byly výpovědi jejích dříve zatčených spolustraníků – bývalého diplomata Jaromíra Kopeckého a zejména někdejšího tajemníka prezidenta Beneše Václava Sýkory, s nímž byla Horáková v pravidelném kontaktu. Další indicie StB poskytli její agenti Vlastislav Chalupa alias „major Král“ či Sýkorova spolupracovnice a přítelkyně Jaroslava Gleichová.
Je zřejmě spíše shodou okolností, že na počátku října 1949 přijíždějí do Prahy dva sovětští poradci, plukovníci tajné policie Nikolaj Ivanovič Makarov a Michail Timofejevič Lichačov. Není však náhodou, že již koncem téhož měsíce vzniká Situační zpráva o činnosti bývalé národně socialistické strany po únoru 1948 /t. zv. „direktoria čs. odboje“/, která shrnuje dosavadní státně-bezpečnostní poznatky o protirežimní činnosti bývalých národních socialistů a končí návrhem na další zatýkání, které „osvětlí řadu dosud nejasně formulovaných poznatků“.[4] Na začátku listopadu tak dochází k hromadnému zatýkání mnoha bývalých národních socialistů, tedy lidí, vůči kterým bude celá „Akce Střed“, jež záhy vyústí v šestatřicet souvisejících soudních procesů, namířena. Již na konci října 1949 je vypracováno grafické schéma styků vůdčích osobností, v jehož přímém středu nalezneme jméno Milady Horákové.
Do celkové mozaiky tohoto období zapadá také nařízení ministerstva spravedlnosti z 21. listopadu 1949, podle kterého bylo zrušeno nošení červených pásek, které odlišovaly odsouzené od vyšetřovaných – namísto nich byly zavedeny bílé pásky pro vyšetřovance Státního soudu a světle zelené pro ostatní vyšetřovance. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno nutností zvláště ostrého výkonu služby příslušníků vězeňské stráže vůči politickým vězňům.[5]
Na schůzi Komise pro bezpečnost (tzv. bezpečnostní pětky) Ústředního výboru KSČ 23. března 1950 referovali Osvald Závodský a Karel Šváb (kteří sami stanuli před tribunálem Státního soudu jen o pár let později) o chystaném veřejném politickém procesu s „t.zv. Direktoriem čs. odboje“. Dle nich šlo o protistátní organizaci rozvětvenou téměř do všech českých krajů, přičemž dosud bylo zatčeno na 630 osob, pouze v krajích České Budějovice, Jihlava, Brno a Gottwaldov byly zatčeny pouze vedoucí osoby. Vzhledem k této rozsáhlosti bylo dle referujících zapotřebí ještě alespoň šesti týdnů k přípravě procesu, přestože vyšetřování bylo v podstatě skončeno. Pro přípravu materiálu, který měl shrnovat všechny „zkušenosti z boje při potírání reakce od února 1948“, byla určena komise sestávající z Alexeje Čepičky, Václava Noska, Osvalda Závodského a Karla Klose – ta měla „vytvořit pracovní subkomise k dokonalé přípravě procesní látky“.[6] Mezi vytčenými cíli procesu bylo jednak poukázat na pokusy představitelů politické reakce o návrat k moci a na jejich organizování boje proti lidově demokratickému režimu, dále pak na přípravy koaličního programu napříč reprezentací národních socialistů, sociálních demokratů a lidovců. Snahou bylo rovněž upozornit na jejich sepětí s trockisty a kriminálními živly.
Za prostředky jejich boje byly označeny zejména velezrada a špionáž ve prospěch západních imperialistů, příprava války, která by jim usnadnila převzetí moci, dále pak snaha překazit sjednocení dělnické třídy, pronikat do „obrozených“ politických stran a ovládnout je. Závodský se Švábem navrhovali veřejně soudit pouze 12 hlavních osob, „které stály v popředí odhaleného podzemí a soustředit na ně vše, co vyšetřováním vyšlo najevo /zbytek by byl souzen v menších dílčích procesech a bez přílišného zveřejňování/.“[7] Jako první je pak jmenována Milada Horáková, údajně pověřená Petrem Zenklem vedením tzv. domácího odboje, na místě druhém pak Josef Nestával, jakožto její zástupce, dále pak Jiří Hejda coby hospodářský ideolog Direktoria, Františka Zeminová jako ideologická opora podzemních skupin, František Přeučil jako výkonný člen Hospodářské rady, Jan Buchal jako pučista, Antonie Kleinerová a Oldřich Pecl jako vedoucí pobočné složky Direktoria, Záviš Kalandra coby vedoucí trockistické skupiny a Zdeněk Peška a Vojtěch Dundr za sociálně demokratickou část Direktoria. Za dvanáctého, lidoveckého reprezentanta Direktoria, byl namísto již odsouzeného Vojtěcha Jandečky navrhován Bedřich Hostička.1
Za zásadní slabinu navrhovaného konceptu procesu byla označena nedostatečně prokázaná řídící role imperialistů. Neboť styky s cizími činiteli byly sice průkazné, iniciativa však byla na straně domácích činitelů, „přelíčení je proto třeba vést tak, aby tato protistátní činnost nemohla být komentována jako projev spontálního odboje domácí reakce proti lidově demokratickému režimu.“[8] Jako další potenciální slabina bylo nahlíženo možné vystupování obžalovaných – dle současného stavu vyšetřování počítali strůjci procesu s upřímným doznáním u Přeučila, Buchala, Kalandry a Dundra. Naproti tomu u trojice žalovaných žen počítali s tím, že mohou vystoupit jako otevřené nepřítelkyně lidově demokratického režimu – u Horákové to předpokládali téměř s plnou určitostí, u Zeminové nevylučovali možný útok a pokus o diskreditaci ministra sociální péče Evžena Erbana, Kleinerová pro změnu mohla uvést zesnulou komunistickou poslankyni Matyldu Synkovou jako jeden ze zdrojů svých špionážních zpráv. „Vhodnou přípravou se však pravděpodobně podaří (až na dr. Horákovou) docílit, že nevyužijí procesu jako tribuny k útoku na lidově demokratickou republiku a KSČ.“[9]
Kromě tohoto hlavního monstrprocesu bylo ve stejné době paralelně připravováno množství „okrajových věcí v akci D“, tedy 35 navazujících procesů, v nichž bylo žalováno dalších 639 osob. Plán přitom počítal s tím, že všechny případy budou Státním soudem vyřízeny do konce července 1950 – a to za předpokladu, že trestní oznámení budou dodána nejpozději 10. července.[10]
Dne 14. dubna 1950 byl na poradě náměstka ministra spravedlnosti dr. Karla Klose, náměstka generálního prokurátora dr. Václava Aleše a „vedoucích soudruhů od státní prokuratury a státního soudu“ vypracován operativní plán ve věci tzv. Direktoria. Ten určil vedoucí skupinu pěti prokurátorů (Josef Urválek, Jiří Kepák, Juraj Vieska, Ludmila Brožová, Antonín Havelka), „kteří ihned vejdou ve spolupráci s ministerstvem vnitra a budou spolupracovati na vypracování trestního oznámení (sic!), připraví žalobu a budou při hlavním líčení intervenovati“.[11] Z dokumentů vyplývá, že jedním ze základních kritérií pro výběr prokurátorů byla jejich politická vyspělost. I přesto však dostali seznam vhodné politické literatury k nastudování, spolu s protokoly o výpovědích vyšetřovaných v rozsahu cca 1000 stran. Šlo však pouze o předběžný materiál, neboť „protokoly, které budou součástí trestního oznámení a soudních spisů, budou koncipovány teprve po prvním květnu na ministerstvu vnitra“.[12]
Kromě prokurátorské skupiny byla dále určena operativní skupina pod vedením náměstka předsedy státního soudu dr. Václava Černého, která měla za úkol pro prokurátory připravit procesní materiál ze souvisejících věcí již u státního soudu projednaných a rozsouzených, de facto „excerpování materiálu z velkých politických procesů, v nichž byly souzeny různé illegální organizace, špionážní a teroristické akce, masové šíření letáků apod. Hlavním úkolem je při studiu spisů nalézti spojitost s lidmi žalovanými v direktoriu a odhaliti methody reakce a její cíle […].“[13] V reálu tak byly prohlédnuty všechny deníky u státních prokuratur od počátku jejich působnosti, ve vybraných případech u státních soudů vyžádány soudní spisy a následně přiděleny politicky spolehlivým soudruhům ke zpracování elaborátů. Na této práci se podílelo více než třicet lidí v Praze, Brně i Bratislavě.
Podle dochovaného úředního záznamu se vyhotovení hrubého konceptu obžaloby zúčastnili během pracovního setkání v Kabátech u Jílového za státní prokuraturu dr. Josef Urválek, dr. Jiří Kepák a Ludmila Brožová, za velitelství StB pak Jiřina Kolářová. Jejich práce skončila 14. května 1950 v ranních hodinách, kdy bylo vyhotoveno sedm výtisků hrubého konceptu – zúčastnění poté prohlédli všechny místnosti a veškeré poznámky, sloužící k sestavení obžaloby, na místě spálili.[14]
Dne 17. května 1950 se na ministerstvu spravedlnosti konala porada k chystanému procesu, opět pod vedením dr. Karla Klose. Na jejím programu bylo pět hlavních bodů (z nichž pro ilustraci ocitujeme pouze vybrané pasáže):
- Politická linie procesu („Musí být zejména podtržena ta skutečnost, že obžalovaní počítali s okupací Československa západoněmeckými revanšistickými vojsky, jak je plánováno ve válečných záměrech anglo-amerických imperialistů […] Procesem musíme postavit domácí reakci i zahraniční emigraci na pranýř, jako agenty podněcovatelů nové světové války ve službách světových kapitalistů proti vlastnímu národu a státu.“)
- Příprava prokurátorů, členů senátu a ostatních na procesu zúčastněných hostů („Před procesem bude třeba provést individuelní instruktáž obhájců z toho hlediska, aby provokačními, nebo zbytečnými návrhy neohrozili politický účin procesu, při čemž ovšem bude třeba na druhé straně zajistit, aby obhájci úplnou pasivitou nepůsobili provokačním dojmem nesvobodné advokacie.“)
- Technické přípravy a vlastní režie procesu („Žaloba bude publikována obžalovaným tak, že jim bude sděleno jen to, co se týká jednotlivých obžalovaných. Žalovaným nebude dán text žaloby do rukou.“)
- Propagace („S novináři budou denně prováděny porady a konference, jichž se zúčastní vedoucí prokurátoři.“)
- Závěrečné řeči prokurátorů („Soudružka Brožová provede v závěru morální odsouzení zločinné činnosti reakce a obžalovaných a zaměří svou řeč především na ženy.“)[15]
Porady se kromě prokurátorů a pracovníků ministerstva spravedlnosti zúčastnil také vybraný předseda soudního senátu, dr. Karel Trudák, který byl určen přímo ministrem spravedlnosti (patrně v té době nově nastoupivším Štefanem Raisem). Trestní oznámení podalo Krajské velitelství StB Praha 20. května 1950 na „Direktorium odboje“, přičemž na prvním místě figuruje Milada Horáková. Oznámení má pouhých deset stran, z nichž polovinu zabírá výčet třinácti obviněných a devětadvaceti (rovněž ve vazbě držených) svědků, a je adresováno Státní prokuratuře Praha. Ta si zjevně „velmi pospíšila“, neboť jen o dva dny později, 22. května, podává ke Státnímu soudu v Praze obžalobu o třiačtyřiceti stranách. V ní se již namísto direktoria hovoří o záškodnickém spiknutí, reakčním podzemí a páté koloně anglo-amerických imperialistů.
Rozsudek Státního soudu 8. června 1950 vynesl kromě dalších trestů také ortel smrti nad Miladou Horákovou, Oldřichem Peclem, Janem Buchalem a Závišem Kalandrou, kteří se proti němu odvolali. Na rozdíl od devítidenního důkladně medializovaného a propagandisticky využitého přelíčení však s nimi byl učiněn již jen krátký proces – 24. června jejich odvolání zamítl Nejvyšší soud, odsouzení tedy podali žádost o milost, jejíž zamítnutí jim bylo tlumočeno 26. června spolu se sdělením, že výkon trestu proběhne nazítří v brzkých ranních hodinách, což se také stalo. Mezi vynesením prvoinstančního rozsudku a exekucí tedy neuplynuly ani tři týdny, v případě odvolacího rozsudku ani celé tři dny.
Dekonstrukce
Na základě kritického studia a vzájemné komparace dochovaných pramenů z vyšetřování i přípravy a průběhu procesu lze dojít k přesvědčení, že největším konstruktem v procesu se skupinou Milada Horáková a spol. byla skupina samotná – a sice její nesourodé složení,2 zastřešující charakter a vůdčí úloha v protikomunistickém odboji v českých zemích, jakož i úzká provázanost s dalšími skupinami i exilovými představiteli. Nemalou roli sehrála také jazyková stránka a termíny, jež byly pro jednání obviněných užívány. Naproti tomu nelze opomenout fakt, že převážnou část konkrétních aktivit, z nichž byli viněni, odsouzení skutečně vyvíjeli. Otázkou je nicméně, zda měla tato činnost opravdu takový reálný dopad, dosahovala takového významu a byla natolik zásadní a pro režim nebezpečná, jak líčila žaloba i rozsudek.
Ten uznal všechny obžalované vinnými zločiny velezrady a vyzvědačství. Pokud bychom velezradou rozuměli jejich nesouhlas a odpor vůči komunistickému režimu (protistátní činnost) a vyzvědačstvím shromažďování a sdílení informací, jež mohly jeho existenci ohrožovat (špionáž ve prospěch západních imperialistických států), pak se o vykonstruovanosti obvinění hovořit v pravém slova smyslu nedá, neboť toto obžalovaní skutečně dělali. S realitou se však do určité míry rozchází v rozsudku popsaný skutkový děj, rámující jejich snahy o návrat kapitalismu „intervenční válkou západních imperialistických mocností proti Československu […] jako jedinou možností rozvrácení a zničení lidovědemokratického zřízení a obnovy kapitalismu“. Rovněž tak lze úspěšně pochybovat o tom, že obžalovaní chtěli přivést republiku do „područí západních imperialistických států“.[16]
Za vrchol demagogie pak lze považovat údajný posudek znalců z oboru vojenského a politického zpravodajství, podle nějž „nejdůležitějším politickým momentem tohoto případu je, že v něm byl učiněn vážný pokus o sjednocení a koordinaci veškeré protistátní činnosti všech reakčních a rozvratnických živlů v tomto státě […] toto velké spiknutí bylo osnováno z popudu a za přímé i nepřímé spoluúčasti činitelů a placených agentů imperialistických mocností. […] jde o rozsáhlé velezrádné spiknutí, které je přímým pokračováním výzvědné činnosti kolaboranta a zrádce Krajiny, vyzvědače Knotka, vražedných akcí teroristů Choce a Žemly.“[17] Značně nadsazeno bylo také tvrzení o tom, že zprávy odeslané na Západ umožní nepřátelům provést přesné propočty domácího hospodářského i vojenského potenciálu. Objevuje se zde také známé nařčení obviněných z toho, že se měli stát „pátou kolonou“, tedy válečnou rezidenturou imperialistických mocností v případě ozbrojeného konfliktu. Zcela mimo realitu a zároveň výsměchem těm z obžalovaných, kteří byli účastníky protinacistického odboje, bylo jejich obviňování z budování ozbrojených tlup, teroristů a shromažďování zbraní pro vyvolání konfliktu po vzoru nacistického Freikorpsu. Naopak reálný základ měly informace o tom, že obžalovaní nabádali k pasivní rezistenci v průmyslové výrobě. Tento fakt se představitelům režimu hodil k tomu, aby na ně částečně svalili (podobně jako např. na padělatele potravinových lístků) odpovědnost za vlastní hospodářské neúspěchy, když v posudku tvrdili, že „není nejmenších pochyb, že jimi byla dotčena i životní úroveň pracujících mas“.[18] Podobně pak argumentovali i v případě agitace obžalovaných proti – rovněž nepříliš úspěšným – jednotným zemědělským družstvům (JZD). Za pozornost jistě stojí, že jeden ze dvou znalců, tehdejší poručík SNB Jaroslav Matoušek, v roce 1969 uvedl, že jim byl již vypracovaný posudek dodán příslušníky StB Ivo Milénem a Milanem Moučkou. Jeho text pak oba znalci jen před soudem přečetli a podepsali, aniž by studovali další materiály k procesu.[19]
Rozlišit realitu a konstrukci (či jednoduše pravdu a lež) je však obtížné, neboť jsou – zcela dle sovětského a dodnes na východě uplatňovaného vzoru – všemožně kombinovány, zaměňovány a přetvářeny zcela dle zadání definovaného komunistickými představiteli. Proto například lze souhlasit s tvrzením, že se představitelé opozice pokoušeli (ať už doma či v exilu) sjednotit zbytky svých stoupenců, druhá část věty, hovořící o tom, že tak činili ve snaze „oslabit obranu našeho státu a připravit tak západním imperialistickým mocnostem půdu pro zločinný útok proti zemím míru v čele se Sovětským svazem“[20] – již značně pokulhává. Stejně jako výrok o vytvoření záškodnického spiknutí proti republice, jež vyvolává v posluchači dojem, že se jednalo o direktivně řízenou organizaci s pevně danou hierarchickou strukturou a přesně vymezenými úkoly. Jde sice opět o účelově vytvořený konstrukt, ve kterém přesto lze najít reálný základ – šlo o bývalé funkcionáře národně-socialistické strany, udržující (více či méně konspirativně) kontakty jednak s exilovými představiteli (zrádcovskou emigrací), jednak s reprezentanty dalších nekomunistických stran – sociální demokracie (nepřáteli jednoty dělnické třídy) a strany lidové (spojenci nepřátelské církevní hierarchie), a dále i se svými někdejšími spolustraníky v jednotlivých regionech (síť krajských důvěrníků).
U samotné Milady Horákové pak v rozsudku vyvstává otazník zejména u tvrzení, že přijala od Petra Zenkla pověření ke koordinaci národně socialistického podzemí.3 [21] Sdělení, že byl z její iniciativy založen jakýsi ilegální výbor, který předával spolustraníkům direktivy k protikomunistické činnosti a připravoval kádry ochotné se aktivovat v případě státního převratu, však má znovu reálný základ – Horáková skutečně iniciovala, a spolu s Josefem Nestávalem vedla, schůzky tzv. národněsocialistické šestky, která se snažila pečovat o spojení s bývalými spolustraníky, informovat je a držet v kontaktu pro případ potřeby. Podle všeho však je odrazovala od riskantních a otevřených protikomunistických aktivit, které by mohly spíše způsobit ztráty v řadách opozice než škody samotnému režimu.
Soud zcela dezinterpretoval také vinořskou schůzku, na níž mělo dle rozsudku dojít k dohodě o společném postupu představitelů nekomunistických stran, vedoucím ke zničení lidově demokratického zřízení – výsledek byl přitom zcela opačný – žádnou shodu na koordinaci společného postupu se účastníkům nalézt nepodařilo. Lživé bylo také tvrzení o tom, že instrukce exilových představitelů vyzývaly domácí odboj k vytváření teroristických skupin – například často skloňovaný dopis Huberta Ripky, ve kterém pisatel spíše varuje před násilím, snahami o povstání a okázalými sabotážemi.[22]
Takovýchto konstruktů, polopravd a dezinformací bychom našli v rozsudku i dalších dokumentech, vztahujících se k procesu s Miladou Horákovou a spol., celou řadu – není však cílem této studie je všechny podrobně analyzovat ani podat jejich vyčerpávající výčet.4 Pro tento účel se omezujeme na dostatečný popis těch stěžejních. Za zcela zásadní a hodný zdůraznění považujeme fakt, že i vykonstruovaný proces mohl být konstruován na reálném základě, a že v tomto případě většina obžalovaných skutečně aktivity proti komunistickému režimu vyvíjela – i když ne tak zásadní a významné, jak jim tehdejší moc přisuzovala. Do budoucna bychom tak měli větší důraz pokládat na onen termín polopravdy, neboť právě zneužití, ohýbání a překroucení skutečnosti je základním kamenem nejen tehdejší propagandy, ale také současných dezinformačních kampaní.