Média a propaganda (1) - Zatčení Rudolfa Slánského

Ohlas zatčení ve stranickém tisku

Tisková kampaň související s procesem Rudolfa Slánského a spol. eskalovala především právě v době procesu (tisková komise zaměřená na proces samotný vznikla až v listopadu 1952). O rok dříve, při zatčení Slánského, nebyl tisk, ale ani aparát KSČ na kampaň v zásadě připraven — rozhodnutí o jeho zatčení ostatně padlo jen několik hodin před jeho uvězněním, navíc by příprava mediální kampaně předem celou akci ohrozila. Média tak mohla v první chvíli jen reagovat na probíhající události, ale i tak se omezovala, samozřejmě řízena náležitě cenzurou, jen na nejnutnější oficiální zprávy a stanoviska.

Dobře patrné to je například v regionálním stranickém tisku, který v prvních týdnech a měsících k celé věci převážně přebírá jen oficiální zprávy, stanoviska vlády a strany, zprávy ČTK, případně články Rudého práva a dalších hlavních periodik. Za případovou mikrostudii si pro tento účel zvolme liberecký krajský deník Stráž severu. Ten informoval o zatčení Slánského až 28. listopadu 1951, stejně jako Rudé právo a další deníky Národní fronty, jen otištěním krátké úřední zprávy, která konstatovala, že „na návrh předsedy vlády […] zprostil prezident republiky Rudolfa Slánského členství ve vládě a funkce náměstka předsedy vlády. Současně Rudolf Slánský resignoval na členství v Národním shromáždění. Poněvadž při vyšetřování protistátních spikleneckých skupin vyšly v poslední době najevo dříve neznámé skutečnosti, usvědčující Rudolfa Slánského z aktivní protistátní činnosti, byla na jmenovaného uvalena vyšetřovací vazba.“[1] Prvního prosince se pak deník okrajově dotkl tématu v referátu o projevu předsedy vlády Antonína Zápotockého, ve kterém Slánského případ uvedl jen ve výčtu úspěchů současné vlády.[2]

O pět dní později pak Stráž severu věnovala první stranu jednání ÚV KSČ, které Slánského zbavilo funkcí a vyloučilo ho ze strany, a informovala o změnách ve vedení KSČ. Většinu strany pak zabíral přetisk projevu Klementa Gottwalda na tomto zasedání, ve kterém mimo jiné řekl: „Ještě žádnému, žádnému z agentů a zrádců u nás stromy do nebe neporostou. Nakonec na každého z těchto lotrů dojde. Na každého dojde a každého stihne zasloužený trest.“[3] Stráž severu pak výsledek zasedání nejvyššího stranického orgánu a jeho výsledky nekomentovala vlastním textem, ale 11. prosince přetiskla úvodník Rudého práva „Kupředu k vybudování socialismu v naší vlasti“, který se zcela stavěl za Klementa Gottwalda a činnost Slánského komentoval odsudkem odkazujícím na jeho údajné spojení se západními nepřáteli socialismu: „Odhalení zákeřného zrádce Slánského, jenž — jak bylo zjištěno — měl vedoucí účast na tomto spiknutí, byla nepříteli, především západním imperialistům, uštědřena rána ještě citelnější. Bezmocný, hysterický štěkot našich úhlavních nepřátel za hranicemi je toho nezvratným důkazem.“[4] V dalších prosincových vydáních roku 1951 pak redakce deníku výrazně akcentuje jednak přátelství československého lidu a specificky zdejších komunistů k Sovětskému svazu, a také mnoha texty „odhodlání pracujících semknout se ještě pevněji kolem KSČ a Klementa Gottwalda“, což byl jeden ze stěžejních motivů textů souvisejících se zatčením Slánského — demonstrativní podpora Gottwalda a jeho vedení.

Projednávání případu Rudolfa Slánského ale na stránkách Stráže severu nezůstalo jen u interních vnitrostranických otázek. Na počátku února 1952 přinesla Stráž severu komentář svého redaktora Zdeňka Vernera „Zatočili jsme s reakcí, když seděla ve vládě, najdeme ji i v děrách“, který sice primárně řešil probíhající politický proces na Jilemnicku, nicméně končí jednoznačnou sekvencí: „Náš Sbor národní bezpečnosti a pracující nikde a nikoho nenechají beztrestně narušovat výstavbu socialismu. Jako bděle a ostražitě náš Ústřední výbor Komunistické strany Československa odhalil agenty Slánského, Šlinga, Švermovou a spol., tak pracující lid najde reakci a její nohsledy i v děrách a vždy po zásluze s ní tvrdě zatočí.“[5]

Podle autora Slánského biografie Jana Chadimy sám Slánský dokonce ve vězení při znalosti toho, jak politický proces probíhá a jaké nese znaky, doufal, že proti němu nebude vedena nenávistná kampaň, jaká se už několik měsíců vedla proti dříve zadrženým Marii Švermové a Otto Šlingovi. „Pokud by z něj strana chtěla obětního beránka, aby vina za řádění Švermové a Šlinga nepadla na vedení strany, ale jenom na Slánského, čekal by ho možná menší trest. Předpokládal, že v takovém případě by proti němu nebyla vedena veřejná kampaň.“[6] Poměrně střídmé informování o zatčení Slánského by tomuto výkladu ostatně napovídalo. Vyloženě nenávistné texty se začínají objevovat až po Novém roce 1952, v době, kdy už i sám Slánský vypovídá o své „zrádné činnosti“, a je tedy zřejmé, že z něj autoři procesu dovedou udělat hlavu celého spiknutí. Navíc hrozilo, že veřejné potupení dříve prvního muže stranického aparátu se obrátí proti straně samotné, což se do velké míry také stalo.

Dopad na aparát strany

Zatčení Rudolfa Slánského 23. listopadu 1951 se stalo velkým problémem především pro aparát KSČ a jeho prestiž ve společnosti i ve straně samotné. Dotklo se nejen celé společnosti, ale právě vlastního aparátu KSČ, který Slánský s rovněž zatčenou Marií Švermovou od konce války řídil. Na poradě vedoucích pracovníků oddělení agitace a propagandy a oddělení škol, věd a umění 10. prosince 1951 (přítomni byli mimo jiné Čestmír Císař, Pavel Reiman či Jiří Pelikán) prohlásil Gustav Bareš, že „je nutno s největší vážností dívat se na tento případ z hlediska vnitrostranického, vnitrostátního i mezinárodního. […] Z hlediska tohoto odhalení musíme prozkoumat všechno to nesprávné, co v naší práci bylo; tahanice a nesprávný poměr mezi aparátem ÚV a soudruhy ve státním aparátě apod.“[7] Zatčení Slánského se uvnitř aparátu stalo impulsem k finálnímu střetu mezi členy stranického aparátu a komunisty na ministerstvech ve sporu o to, kdo vlastně stát řídí, přičemž například na poli kultury a propagandy triumfoval dočasně ministr informací Václav Kopecký.

Za slovy o nutnosti odstranění nesprávného poměru mezi stranou a státními orgány se skrývala jednak tendence vyřídit si uvnitř stranického aparátu účty mezi jednotlivými mocenskými klikami, tedy eliminovat především Slánského spolupracovníky, kterých bylo právě v odboru kulturním a propagačním poměrně dost, ale také snahu využít nastalou „čistku“ k nastolení nových poměrů.[8] Z aparátu ÚV KSČ tak buď do vězení, nebo do továren odchází hned několik pracovníků, kteří se podíleli na činnosti například stranické kontroly, náboru, zdravotnictví nebo právě tisku a propagandy. Ostatně i vlivný propagandista Gustav Bareš, který se kampaně kolem zatčení Slánského aktivně účastnil a do velké míry ji v prvních týdnech ještě řídil a spoluvytvářel, musel už 6. prosince na zasedání ÚV KSČ podstoupit rituál sebekritiky coby dlouholetý Slánského spolupracovník. „Domníval jsem se, že pracuji pro stranu, ale fakticky mnoho z toho, co jsem dělal, byla pomoc Slánskému,“[9] kál se Bareš. I tak byl ale v lednu 1952 odvolán a skončil jako řadový redaktor Rudého práva a o rok později přešel do Ústavu dějin KSČ.

Už v listopadu 1951 jako jeden z projevů změn uvnitř stranické struktury probíhá příprava na reorganizaci redakce Rudého práva. Tento „ústřední orgán Komunistické strany Československa“, jak zněl podtitul listu, měl v představách stranických ideologů sloužit pro nižší složky aparátu KSČ jako nástroj, který je orientoval v ideologii a politice KSČ. Tuto svou roli ale podle představ vedení KSČ neplnil dokonale. Argument, že za všechny neduhy uvnitř stranického aparátu mohli Slánský, Švermová a spol., tak využilo stranické oddělení agitace a propagandy také při čistce v Rudém právu. Zmíněný návrh na reorganizaci deníku, připravovaný v listopadu 1951, definuje hlavní příčiny špatné práce deníku takto: „Záležely nepochybně jednak v tom, že škůdcovská činnost zrádců Slánského, Švermové a spol., jejich zákeřné zkreslování politiky naší strany a metody, které zanášeli do stranického aparátu, měly vliv na práci redakce a projevily se i na stránkách Rudého práva. […] Redakce se stávala těžkopádným, byrokratickým aparátem, který potlačoval iniciativu talentovaných pracovníků a bránil jejich růstu. Zkušenosti sovětského tisku byly uplatňovány nedostatečně, často formálně či dokonce znetvořené.“[10] Změny se následně nedotkly ale jen Rudého práva, ale třeba také ideové revue KSČ Tvorba, která byla na počátku roku 1952 dokonce v rámci interních bojů uvnitř ÚV KSČ zastavena.

Spisy ve stoupě

Zatímco ohlasy v tisku ať už z listopadu 1951 v souvislosti se zatčením Slánského, nebo mnohem četněji z listopadu 1952 kolem procesu, můžeme označit za projev mediální kampaně, propagandu nebo například nucené i dobrovolné deklarace občanů směrem k režimu, mnohem plastičtější vhled do dění uvnitř stranického aparátu dává tematika textů zadržených nebo cenzurovaných. Jako jistou sondu vezměme pro tento účel dění v kulturním a propagačním odboru aparátu ÚV KSČ v době bezprostředně po zatčení Slánského, kdy bylo nutné rychle — a s velkou mírou improvizace — množství textů odkazujících ke Slánskému zadržet a vyloženě likvidovat.

Výslechy Slánského byly zahájeny 27. listopadu 1951, čtyři dny po zatčení.[11] Pouhý den nato začne v kulturním a propagačním odboru KSČ vedeném Gustavem Barešem horečná činnost, která naznačuje, že ani aparát strany nebyl na zatčení svého někdejšího generálního tajemníka náležitě připraven, nebo o něm dokonce nebyl ani informován a instruován. Nejlépe to dosvědčuje případ Spisů Rudolfa Slánského, které od KSČ dostal jako dárek ke svým padesátým narozeninám v červenci téhož roku. Vycházet začaly 16. listopadu 1951, tedy týden před zatčením. Rudé právo ten den dokonce avizovalo, že „Spisy Rudolfa Slánského jsou další významnou pomocí při studiu dějin Komunistické strany Československa a při zvyšování ideologické úrovně členů stany“.[12]

Dne 28. listopadu 1951 dostává Gustav Bareš zprávu pracovníků svého odboru o tom, jak probíhá stažení a zničení Spisů, z níž vyplývá, že první dva svazky byly mezi 16. listopadem a zatčením Slánského puštěny do distribuce a bezprostředně po zatčení začalo jejich opětovné stahování z prodeje. Situaci ulehčoval fakt, že Spisy se dostaly zatím především do tzv. stranické distribuce, tedy byly prodávány v knihkupectvích okresních a krajských výborů strany, dostaly se  však také do běžné distribuce. Nakladatelství Svoboda, které Spisy vydalo, stačilo expedovat 78 000 výtisků jejich prvního a druhého dílu, na skladě zatím zůstávalo 14 000 dalších svazků. Všechny byly okamžitě zabaveny. Většina již rozvezených knih, 56 000 svazků, byla zadržena ve skladech na různých nižších stupních „stranické distribuce“, tedy hlavně v krajích a na okresech. Tyto byly okamžitě svezeny do skladů v jednotlivých krajích a do 1. prosince měly být dodány do Prahy k likvidaci. Zbytky prvního vydání druhého svazku a celý jeho dotisk, které zatím byly v tiskárně, šly do stoupy přímo v Českém Těšíně, kde se tiskly. Brněnská tiskárna Svobody pak zničila všechny dotisky obou svazků a rozmetala sazbu.

Do 3. prosince bylo z 56 000 výtisků prvního a druhého dílu Spisů Rudolfa Slánského, které šly do stranické distribuce, už ve skladech přes 55 000 svazků. „Zbytek je na cestě a jen zcela ojedinělé jsou případy, kdy spisy byly prodány.“[13] Nakladatelství Svoboda expedovalo 4000 kusů a zatím se vrátilo téměř 1500. Do běžné distribuce šlo 18 000 výtisků, vrátily se necelé 3000, zbytek zůstal na skladě, až na několik kusů, které byly již odeslány recenzentům nebo jinak darovány. Do stoupy mezitím odešlo 16 000 výtisků. Šrotování ale nebylo bez obtíží. „Dostali jsme zprávy, že […] mezi některými dělníky pracujícími u stoupy se projevují hlasy, že prý nedostali vánoční přídavek, a teď musí ničit statisícové hodnoty.“[14] Ve stoupě v Holešovicích se drtilo denním tempem 5000 výtisků. Kulturní a propagační oddělení také doporučovalo, aby se po dobu likvidování Slánského Spisů upustilo od technické pauzy, která drcení každý den na několik hodin zastavovala kvůli úsporám elektrického proudu. Stranický aparát navrhoval, „aby po dobu ničení Slánského spisů bylo od těchto úsporných opatření ve stoupě upuštěno“.[15]

Dne 10. prosince dostává pak Gustav Bareš od svých podřízených z kulturního a propagačního oddělení informaci, že z celých Slánského spisů zůstává ve skladech nakladatelství Svoboda 1211 kusů a dalších 900 je stále ještě v krajích a okresech, ale až na sto posledních kusů jsou i tyto už shromážděny ve skladech. Zbylé svazky se zatím nacházely hlavně u pracovníků aparátu ÚV KSČ, kteří je dostávali v zásadě povinně, a jsou individuálně stahovány. Z běžné distribuce bylo staženo už 9000 výtisků, ale nelze odhadnout, kolik výtisků za deset dní, kdy se spisy prodávaly, bylo už mezi lidmi. Prodej spisů byl už ale tak či tak zastaven.[16] 

Finále celé akce hlásilo kulturní a propagační oddělení už 18. prosince. Ve stranické distribuci a v nakladatelství Svoboda je v zásadě hotovo, pomalejší je jen stahování spisů z běžného prodeje, který navíc nezajišťoval stranický aparát, ale ministerstvo informací a osvěty. Nejvíce vázlo stahování v Našem vojsku, Brázdě a Československém spisovateli, proto stranický aparát intervenoval v těchto vydavatelstvích, aby ze svých skladů a hlavně knihkupectví Spisy co nejrychleji stáhli. Zatím zbývalo dohledat a stáhnout přibližně 8000 výtisků. Zásadní byla ale informace, že během deseti dnů, kdy se spisy prodávaly, se mezi občany dostalo nejvýše 3000 nebo 4000 výtisků. „Mám za to,“ uzavírá pracovník kulturního a propagačního oddělení, „že do vánoc bude celá tato akce v podstatě skončena.“[17]

Klement Gottwald bez fotografií

Zabaveny a zničeny ale nebyly jen Spisy Rudolfa Slánského, ale také například celý náklad, 40 000 svazků, publikace Za bolševickou orientaci KSČ. Ministerstvo informací a osvěty přikázalo stáhnout všechny dostupné výtisky z mimostranických knihkupectví a jenom v Praze ihned provedlo kontrolu šestačtyřiceti prodejen, kde našlo nejen svazky Slánského Spisů, ale také třeba jeho fotografie ve výlohách. Ministerstvo spolu s nakladatelstvím Svoboda připravilo seznam všech publikací, které by měly být staženy a zničeny.[18]

Týkalo se to především učebnic a stranických příruček a publikací. Už 28. listopadu 1951 hlásilo Státní nakladatelství učebnic, že provedlo urychlenou revizi učebnic a učebních pomůcek, ve které v souvislosti se Slánským zjistilo „řadu závad“. Přetisknout nebo dále nešířit se tam musely čítanky pro druhý stupeň národních (základních) škol, pro střední školy, učebnice dějepisu, občanské nauky a další publikace, kde se vyskytovaly nejen zmínky o Slánském, ale i jeho fotografie nebo citáty a výňatky z jeho projevů.[19]

Dne 3. prosince 1951 pak schvaluje Bareš návrh na zničení dalších knih obsahujících zmínky o Slánském. Šlo nejen o publikace samotného Slánského, ale rovněž o díla ostatních komunistů se statěmi a projevy Slánského, publikace s jeho citáty, fotografiemi, případně takové, kde je četba Slánského textů doporučována. Pouze publikace, kde se Slánského jméno vyskytuje jen v textu, mohou být ponechány zatím v distribuci, ale „po jeho vyškrtnutí ze všech výtisků“. A i tak mají být tyto publikace například ve stranických knihovnách půjčovány jen „těm soudruhům, kteří je ze studijních důvodů skutečně naléhavě potřebují“.[20]

Obdobný zásah je podle dopisu třeba provést také u publikací v mimostranické distribuci, jejich seznam za ministerstvo informací a osvěty připravil náměstek ministra Kopeckého Jiří Taufer. Zásah se tak dotýkal nejen děl pocházejících přímo od Slánského, ale třeba také právě publikace Václava Kopeckého Vedeni nepřemožitelným učením marxismu-leninismu vybudujeme socialismus v naší vlasti či jeho publikace T. G. Masaryk a komunisté. Opatření se dotkla rovněž knih Zápotockého, Ďuriše, Širokého, Švermy, Fierlingera, Dolanského, Krajčíra, Jankovcové, Kopřivy, Reimana, Císaře, Köhlera a mnoha dalších stranických funkcionářů a ideologů. Ušetřena nemohla být ani obrazová publikace Vítězný únor ve fotografii.[21] Specifickou skupinu tvořily publikace Klementa Gottwalda Kupředu, zpátky ni krok!, President republiky pracujícím ženám a Klement Gottwald ve fotografii, které musely být staženy, zničeny a později vydány znovu už bez „závadného“ obsahu. U Gottwaldova titulu Kupředu k vybudování socialismu v naší vlasti s jeho projevem na IX. sjezdu strany musela být odstraněna dokonce obálka.

Takto rozsáhlé zásahy do knižní produkce aparátu ÚV KSČ se samozřejmě neobešly bez náležité kooperace s nižšími úrovněmi stranické hierarchie. Dne 5. prosince 1951 proto instruovalo kulturní a propagační oddělení sekretariátu ÚV KSČ vedoucí funkcionáře agitace a propagandy krajských výborů strany, aby stáhli z distribuce všechny Slánského knihy a z dalších vyřízli či v nich začernili příslušná místa se zmínkami o něm. Kraje měly také sledovat, „jak v mimostranické distribuci a ve veřejných knihovnách je prováděno stahování těchto závadných publikací“.[22] Stáhnout a zničit měli i všechny fotografie se Slánským a rovněž měli projít sklady a nahlásit veškeré starší publikace, které by mohly být se Slánským jakkoli spojovány. Zabavené a stažené publikace měly být rovnou v kraji sešrotovány „pod přísnou kontrolou“.[23]

Propuštěné biletářky

Nešlo ale jen o knihy a propagační materiály, Slánský byl zásadní postava československého komunismu, a proto se ještě na podzim 1951 vyskytoval ve veřejném prostoru. Pokud se vrátíme do 28. listopadu 1951, toho dne hlásil Jindřich Veselý (bývalý náměstek ministra vnitra Václava Noska, v letech 1948 až 1950 náčelník Státní bezpečnosti, od ledna 1951 funkcionář ideologického aparátu Ústředního výboru KSČ a ředitel Ústavu dějin KSČ), že už 26. listopadu ve 13 hodin byla uzavřena právě probíhající výstava Třicet let KSČ. „U pokladny a vchodu [Ústav dějin KSČ] umístil oznámení, že výstava je za účelem generální úpravy dočasně uzavřena.“[24] Čedok a další organizace zajišťující návštěvy pracujících z krajů dostaly příkaz ihned zastavit nábor na tyto výpravy a dokonce se rušily zvláštní vlaky, které pracující z celé republiky na výstavu svážely. Pokud se již výprava na výstavu nedala zrušit, byla přesměrována do Jiráskova muzea na výstavu Se Sovětským svazem na věčné časy.

Zastaven byl prodej katalogů z výstavy a další podpůrné a propagační aktivity. „Zaměstnanci výstavy, až na nejnutnější osoby, byli při zachování všech zákonných směrnic převedeni nebo propuštěni.“ Dohlížející příslušníci SNB a StB byli zatím ponecháni v plné síle do konce měsíce a následně také odveleni. Zastaveny byly rovněž práce na filmu o výstavě, staženo bylo sedmnáct reklamních transparentů propagujících výstavu v Praze a Veselý se na závěr zprávy dotazuje, zda má Ústav dát informaci o konci výstavy do tisku. V průvodním dopisu k této zprávě se rovněž doptává, zda se bude výstava opravovat, nebo zůstane uzavřena nadobro.[25]

Tato Veselého zpráva přitom vycházela z porady, která se konala 26. listopadu a kde se vedení Ústavu dějin KSČ dohodlo, že biletářky a pokladní dostanou od 1. prosince neplacenou dovolenou, a kdyby nesouhlasily, budou propuštěny. Totéž postihlo uklízečky s tím, že dvě z nich byly převedeny do Archivu Ústavu dějin KSČ. Údržbář byl převeden na Pražský hrad, zahradník se měl nadále starat o květinovou výzdobu výstavy, a až bude tato zlikvidována, bude převeden pod Zahradnictví hl. m. Prahy. Průvodci výstavou byli většinou vráceni na jejich původní pracoviště (velmi často šlo o zaměstnance pražských továren nebo úřadů), případně převedeni na jiná pracoviště.[26]

Komunistický tisk, řízený aparátem ÚV KSČ a ministerstvem informací a osvěty, tak v okamžiku zatčení bývalého generálního tajemníka strany volí spíše než masivní vysvětlující kampaň cestu strohého informování a až postupně přechází do jakési vysvětlovací, spíše ale obviňující kampaně. Souběžně s tím však aparát ÚV KSČ vyvíjí rozsáhlou činnost směrem k cenzurování „závadných obsahů“ odkazujících na dílo a život Rudolfa Slánského, který tak má rychle téměř zmizet z veřejného prostoru, aby se do něj vrátil v listopadu 1952 o to masivněji, ale už ne jako autor Spisů, které mají být „významnou pomocí při zvyšování ideologické úrovně členů strany“, ale jako lump, zrádce, zlosyn, přisluhovač imperialismu, titovská kreatura, zmetek, zaprodanec Wall Streetu nebo Jidáš. Ale o tom v druhé části.

Poznámky:

[1] Stráž severu, 28. 11. 1951, s. 2.

[2] ANONYM: „Projednávání vládního prohlášení soudruha A. Zápotockého upevňuje důvěru pracujícího lidu v politiku strany a vlády“, Stráž severu, 1. 12. 1951, s. 1.

[3] Řeč soudruha Klementa Gottwalda na zasedání ÚV KSČ, Stráž severu, 5. 12. 1951, s. 1.

[4] ANONYM: „Kupředu k vybudování socialismu v naší vlasti“, Stráž severu, 11. 12. 1951, s. 1.

[5] VERNER, Zdeněk: „Zatočili jsme s reakcí, když seděla ve vládě, najdeme ji i v děrách“, Stráž severu, 7. 2. 1952, s. 2.

[6] CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský. Vyšehrad, Praha 2022, s. 336.

[7] Národní archiv (dále jen NA), KSČ-ÚV, fond 19/5, Ústřední výbor 1945–1989, Praha, oddělení kulturně-propagační a ideologické, aj. 18, zápisy z porad odboru propagace, 1951 a 1953, s. 153.

[8] Blíže viz KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Libri, Praha 2006, s. 109 an. 

[9] Tamtéž, s. 135.

[10] Tamtéž, aj. 453/3, Rudé právo, návrhy pro sekretariát ÚV KSČ, s. 105.

[11] CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský, s. 338.

[12] „Vybrané spisy Rudolfa Slánského“. Rudé právo, 16. 11. 1951, roč. 32, č. 270, s. 3. Citováno dle CHADIMA, Jan: Rudolf Slánský, s. 333. 

[13] NA, KSČ-ÚV, fond 19/5, Ústřední výbor 1945–1989, Praha, oddělení kulturně-propagační a ideologické, aj. 453/3, dopis G. Barešovi, 3. 12. 1951.

[14] Tamtéž.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž, dopis G. Barešovi, 10. 12. 1951.

[17] Tamtéž, Zpráva pro G. Bareše, 18. 12. 1951.

[18] Tamtéž, Zpráva o stažení a zničení spisů Slánského, 28. 11. 1951.

[19] Tamtéž, aj. 410/1, opatření tisku k případu Slánského, 1951, Zpráva o revisi učebnic a učebních pomůcek na základě úřední zprávy ze dne 27. listopadu o R. Slánském, 28. 11. 1951.

[20] Tamtéž, aj. 453/3, dopis G. Barešovi, 3. 12. 1951.

[21] Tamtéž, Seznam literatury obsahující články a projevy Rudolfa Slánského, která vyšla nákladem ÚV KSČ nebo byla vzata do stranické distribuce.

[22] Tamtéž, oběžník kulturního a propagačního oddělení sekretariátu ÚV KSČ, 5. 12. 1951.

[23] Tamtéž, dopis kulturního a propagačního oddělení sekretariátu ÚV KSČ, 6. 12. 1951.

[24] Tamtéž, Záznam Ústavu dějin KSČ pro Gustava Bareše, 28. 11. 1951.

[25] Tamtéž, dopis J. Veselého G. Barešovi z 27. 11. 1951.

[26] Tamtéž, Zvláštní porada dne 26. 11. 1951 v 11.30 v sekretariátu výstavy Třicet let KSČ.