U těchto soudních divadel můžeme nalézt řadu paralel, jež známe z monstrprocesu s Rudolfem Slánským v Československu či z jiných zemí východního bloku. Jedním z hlavních znaků byly nazpaměť naučené výpovědi, dehonestace obviněných, teatrální vystupování žalobce, rezoluce občanů žádajících trest smrti, masová propagandistická kampaň v tisku atd. Stejně tak se můžeme setkat s různými stranickými či továrními schůzemi ve snaze využít mobilizačních a propagandistických prvků procesu, kde byli straníci a pracující seznamováni s průběhem soudu a požadovali co nejpřísnější potrestání včetně trestu smrti.
Tím však paralely s monstrprocesy ve východním bloku nekončí. Z pramenů používaných při zkoumání ohlasů „zdola“ během stalinského teroru lze soudit, že se objevovaly pochybnosti. Lidé se ptali, jak je možné, že odhalení zrádců trvalo tak dlouho. Byla zdůrazňována revoluční minulost a zásluhy obviněných včetně Trockého a v kontextu s tím byl odmítán trest smrti, nikoliv však samotné obvinění.[2] Tyto faktory se objevily taktéž v procesu se Slánským.
Další analogii lze nalézt v osobě Josifa Stalina, který měl nepochybně zásadní vliv na rozpoutání represí v SSSR. V tomto směru je v literatuře poukazováno na specifické rysy Stalinovy povahy.[3] Avšak teror nelze vnímat jako jednolitý fenomén s jediným hlavním cílem. Stejně tak podléhaly změnám Stalinovy akce a nejsou dosud žádné důkazy, které by prokázaly, že Stalin měl dlouhodobý plán zlikvidovat všechny své oponenty, ostatně ani jako diktátor nebyl schopen rozhodovat o všem.[4] Stalin by své plány nebyl schopen uskutečnit bez výrazné podpory. Část sovětských elit bezpochyby plně souhlasila s nutností používání teroru vůči určitým skupinám obyvatel s tím, že represe vnímala jako prostředek obrany, nikoliv útoku, a to z důvodu strachu. Vedoucí kádry vnímaly domnělé či skutečné hrozby ze strany rolníků či bývalé opozice, věřily, že nepřítel skutečně existuje, a volaly proto po teroru.[5] Jakmile čistky už jednou začaly, získaly postupně svoji vlastní dynamiku tím, jak bezpečnostní aparát odhaloval další a další „nepřátelská spiknutí“.[6]
Smyslem výše uvedených řádků není obhájit represe, ale pochopit jejich původ. Pochopení zdroje nezákonností je nezbytné i pro poválečný vývoj.
Stalin a politika SSSR měli nepochybně klíčový vliv na rozpoutání represí a monstrprocesů ve východním bloku. Ovšem povahu represí nelze chápat jen s odkazem na mentalitu a cíle Stalina, je zde nutné přihlédnout ke specifikům jednotlivých zemí a k mezinárodním souvislostem. V případě Československa historik Kevin McDermott konstatuje, že hlavní odpovědnost za tamější represe nelze svalit jenom na Stalina a jeho politiku, je nutné mít na zřeteli domácí zdroje teroru (následky mnichovské zrady, válečného teroru apod.) s tím, že požadavky na boj s nepřítelem mnohdy nepřicházely jenom „shora“, ale často se objevovaly u nižších funkcionářů, řadových straníků, ba i nekomunistů.[7]
Toto lze vztáhnout na další země východního bloku. Za terorem stálo více motivů, které se do jisté míry lišily v jednotlivých zemích, v průběhu času se měnily, závisely na povaze cíle/oběti a taktéž byly výrazně ovlivněny vznikající studenou válkou, rozdílnými národními podmínkami a osobními a frakčními rivalitami, řevnivostí, intrikami a vyřizováním účtů. Všeobecně je nutné vnímat monstrprocesy (či celkově represe) jako složitou souhru vnějších a vnitřních faktorů, kdy vnitřní faktory hrály podstatnou roli. K tomu historici McDermott a Stibbe poznamenali: „Vytvoření a upevnění komunistických režimů po válce nelze nikdy chápat pouze jako vnucování ,Velkého bratra‘ na východ.“ Moskva nemusela řadu domácích komunistů do provádění represí nijak zvlášť nutit.[8]
Pro rozpoutání monstrprocesů ve východním bloku po druhé světové válce jsou důležité mezinárodní události či souvislosti. První z nich se týká Titovy Jugoslávie. Ta se rozhodla jít vlastní cestou a odmítla se stát loutkou Moskvy a Stalina, což pro Moskvu z hlediska jejích mocenských zájmů znamenalo velký problém. Mohlo dojít k tomu, že by vlastní směr začaly prosazovat i ostatní země dosud podléhající jejímu vlivu. Moskva se proto rozhodla spor s Bělehradem převést na mezinárodní úroveň a učinit z něj konflikt světového komunistického hnutí.[9]
A právě jedním z prostředků boje proti Jugoslávii se staly politické procesy, které mířily přímo do komunistických řad. Cílem bylo zastrašit vedoucí komunistické funkcionáře jednotlivých zemí, předvést jim, jaké nebezpečí jim hrozí, pokud se odkloní od správné a jediné linie. Sovětské vedení chtělo ukázat jugoslávské představitele jako organizátory mezinárodního spiknutí proti Sovětskému svazu a jeho spojencům. Je však nutné mít na paměti, že ve stejném období proběhly v Jugoslávii obdobně krvavé vnitrostranické čistky, ale v opačném gardu než jinde ve východní Evropě, kdy cílem byli „stalinisté“, tedy ti, kdo byli podezřelí z trvalé a „zrádné“ loajality vůči Moskvě. Titův režim se po rozchodu se Sovětským svazem v roce 1948 stal paradoxně ještě stalinističtějším, pokud jde o metody státního teroru.[10]
Další zásah do procesu z hlediska mezinárodní scény se týkal státu Izrael a vlny antisemitismu, která zasáhla také Sovětský svaz a jejímž vyvrcholením byl připravovaný proces s tzv. bílými plášti, tedy ruskými lékaři židovského původu. Příčinu lze hledat ve změně sovětské politiky na Blízkém a Středním východě, především v oblasti Palestiny, kde se Moskva snažila získat vliv prostřednictvím vznikajícího státu Izrael. Izrael během konfliktu s Araby obdržel od Československa značnou vojenskou pomoc, která byla organizována pozdějšími obžalovanými v procesu proti Slánskému (Fischl, Reicin, Geminder). Izrael se nakonec nevydal socialistickou cestou a Sovětský svaz musel hledat spojence jinde. To znamenalo, že se Sovětský svaz v arabském světě po své dřívější podpoře Izraele dostal do izolace. Musel učinit obrat ve své politice a prorazit izolaci v arabském světě. Vyvrcholením byl pražský monstrproces a jeho silný antisemitský tón v zemi, která ze sovětského bloku pomáhala Izraeli nejvíce.[11] Jedenáct obžalovaných bylo židovského původu, a ten byl po celou dobu jeho trvání zdůrazňován.
Jak však bylo již uvedeno, monstrprocesy zasáhly většinu sovětského bloku a Slánského proces se konal až jako poslední. První se odehrál v Albánii, v zemi, kde přijetí stalinismu vedením strany bylo zcela dobrovolné a nebylo důsledkem pouhého podřízení se sovětské vládě. Stalinismus byl pro albánského vůdce Envera Hodžu jedinou jistou cestou vedoucí k modernizaci.[12]
Obětí byl druhý nejmocnější muž v zemi, ministr vnitra Koči Dzodze. Proces se odehrál mezi 11. květnem a 10. červnem 1949, dne 11. června 1949 byl pak Dzodze zastřelen. Dzodzeho soud lze označit za „startovní výstřel“ pro procesy a vyslal ostatním zemím jasný signál týkající se nebezpečí rozchodu s Moskvou. V porovnání s ostatními procesy ve východním bloku tu byl velký rozdíl: Dzodze byl skutečně titoista, resp. otevřený podporovatel Tita. Titův režim patřil mezi lety 1944–1948 k nejbližším albánským spojencům. Albánský vůdce Enver Hodža později navzdory sovětskému tlaku odmítal jakékoliv pokusy o rehabilitaci.[13]
Další významný proces zasáhl Maďarsko, zde byl obětí László Rajk, jehož lze označit za stalinistu, který výrazně pomáhal budovat komunistickou diktaturu. Dokumenty ukazují, že bez ohledu na zásahy Moskvy se maďarský režim sám připravoval na proces s cílem odhalit „domácí nepřátele“. Ve výběru Rajka tak mohla sehrát roli osobní rivalita uvnitř maďarské komunistické strany. Proces se konal od 6. do 24. září 1949, Rajk byl popraven 16. října 1949. V roce 1956 byl rehabilitován a znovu, tentokrát řádně pohřben.[14]
Dále došlo k monstrprocesu v Bulharsku. Zde se stal obětí Trajčo Kostov. Ten byl místopředsedou vlády a generálním tajemníkem bulharské komunistické strany. Zatčen byl 20. června 1949. Jeho proces se však změnil ve fiasko, když nečekaně odvolal své přiznání, které dříve po extrémním mučení podepsal, a musel být odveden od soudu. Když byl o několik dní později opět přiveden k soudu, nadále popíral jakékoli obvinění. Popraven byl 16. prosince 1949. Součástí procesu byla tajná sovětská bezpečnostní mise. Mezi 18. říjnem 1949 a 14. lednem 1950 dorazil tajně zvláštní pluk sovětských vojáků. Ti pak převlečeni do civilních šatů pečlivě střežili hlavní stranické a státní budovy v Sofii včetně rezidence sovětského velvyslance. Další vojenské jednotky byly rozmístěny v různých velkých bulharských městech podél hranic s Jugoslávií, Řeckem a Tureckem. Kostov byl posléze v roce 1956 rehabilitován.[15]
Výjimkami ohledně monstrprocesů jsou Polsko a východní Německo. I zde docházelo k velkým nezákonnostem a represím, ale ani v jedné zemi nedošlo k soudnímu divadlu, kde by byl obžalován významný představitel jejich komunistických stran.
Polským Slánským se mohl stát Władysław Gomułka. Ten se negativně stavěl k odsouzení Tita a Jugoslávie. Následně v lednu 1949 přišel o své funkce v exekutivě (ministr a místopředseda vlády). V srpnu 1951 byl s manželkou zatčen. Monstrproces se však nekonal, ale nelze bezpečně říci, proč Gomułku nepotkal osud Slánského. Roli zde mohl hrát postoj samotného Gomułky, který se nepřiznal k obviněním, resp. se nenechal přesvědčit argumentem, že proces je pro „dobro strany“. To s ohledem na zkušenosti s Kostovem, který během procesu odvolal svoje přiznání, nedělalo z Gomułky ideálního kandidáta pro proces. Taktéž nebyl vystaven žádnému mučení nebo většímu psychologickému nátlaku. Také mu mohl paradoxně pomoci fakt, že byl dlouho před svým zatčením zbaven funkcí a moci, a těžko mu tak mohla být přisouzena role vůdce nějakého spikleneckého centra. Gomułka ani nikdo z jeho blízkých spolupracovníků nebyl židovského původu, a proto nešlo jeho případ propojit se státem Izrael, resp. sionismem, stejně tak neměl Gomułka žádné vazby na Tita.[16]
V případě východního Německa je důležité zatčení Paula Merkera bývalého člena politbyra. K zatčení došlo 30. listopadu 1952. Jeho jméno zmínili někteří obžalovaní v procesu se spikleneckým centrem. Merker tak mohl být německým Slánským. K tomu však nakonec nedošlo.
Proč tomu tak bylo, nelze opět jednoznačně určit. Jedním z vysvětlení je to, že představitelé německé komunistické strany neměli na takovou inscenovanou akci chuť a uplatňovali řadu zdržovacích taktik tak dlouho, jak jen mohli. Taktéž Stalinova smrt v březnu 1953 a Berijovo zatčení o několik měsíců později odstranily vnější tlak i potřebu monstrprocesů. Roli mohla hrát větší zranitelnost východoněmeckého režimu vlivem veřejného mínění na Západě s ohledem na v té době stále ještě otevřené hranice v Západním Berlíně. Roli zde mohl sehrát i německý prezident Wilhelm Pieck, který se snažil Merkera chránit a taktéž brzdit přípravy na ukázkový monstrproces.[17]
Poznámky:
[1] FITZPATRICK, S.: Ruská revoluce, Brno 2017, s. 245–246.
[2] Viz GOLDMAN, W. Z.: Terror in Factories. In: FILTZER, D. et al.: A Dream Deferred: New Studies in Russian and Soviet Labour Party, Bern 2008, s. 193–218.
[3] K tomuto zejména TUCKER, R. C.: Stalin jako revolucionář: 1879–1929: studie dějin a osobnosti, Praha 2003, s. 324–353.
[4] McDERMOTT, K.: Stalin: revolutionary in an era of war, Houndsmills 2006, s. 99–101.
[5] GETTY, J. A.: Sociaľnaja mentaľnosť boľševistskoj elity v 1930-e gody. In: PIVOVAR, E. I. (ed.): Sotsiaľnaia istoriia. Trudy k V. Z. Drobizhev, Moskva 2004, s. 400, 412, 417–418.
[6] McDERMOTT, K. – AGNEW, J.: Kominterna…, Praha 2011, s. 163.
[7] Viz McDERMOTT, K.: Communist Czechoslovakia, 1945–89: a political and social history, London 2015, s. 63–64.
[8] Srov. McDERMOTT, K. – STIBBE, M.: Stalinist terror in Eastern Europe: problems, perspectives and interpretations. In: tíž (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester, 2012, s. 4–6.
[9] Viz SRÖBINGER, R.: Vražda generálního tajemníka, Brno 1991, s. 19–27; ohledně významu role Jugoslávie ve vztahu k procesu a domácí scéně lze odkázat na VOJTĚCHOVSKÝ, O.: Z Prahy proti Titovi!: jugoslávská prosovětská emigrace v Československu, Praha 2012, s. 416–505.
[10] McDERMOTT, K. – STIBBE, M.: Stalinist terror in Eastern Europe: problems, perspectives and interpretations. In: tíž (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester 2012, s. 7.
[11] KAPLAN, K.: Zpráva o zavraždění generálního tajemníka, Praha 1992, s. 255–260.
[12] AUSTIN, R. C.: Purge and counter-purge in Stalinist Albania, 1944–1956. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester 2012, s. 205.
[13] AUSTIN, R. C.: Purge and counter-purge in Stalinist Albania, 1944–1956. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester 2012, s. 209–210, 213; CABADA, L. – KOLARČÍKOVÁ, M.: Balkánské komunismy, Praha 2016, s. 92.
[14] BORHI, L.: Stalinist terror in Hungary, 1945–1956. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester 2012, s. 131–133; PETO, A.: De-Stalinisation in Hungary from a Gendered Perspective: The Case of Júlia Rajk. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): De-Stalinising Eastern Europe: the rehabilitation of Stalin's victims after 1953, Basingstoke, Hampshire 2015, s. 47, 58.
[15] BAEV, J.: Stalinist terror in Bulgaria, 1944–1956. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester 2012, s. 191–192; týž: De-Stalinisation and Political Rehabilitations in Bulgaria. In: McDERMOTT, K. – STIBBE, M. (eds.): De-Stalinising Eastern Europe: the rehabilitation of Stalin's victims after 1953, Basingstoke, Hampshire 2015, s. 159.
[16] KAMIŃSKI, Ł.: Proč se Gomułka nestal polským Slánským. In: PERNES, J. – FOITZIK, J. (eds): Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“, Brno 2005, s. 33–34, 37.
[17] Stibbe, M.: East Germany, 1945-1953: Stalinist repression and internal party purges. In McDermott, K. – Stibbe, M. (eds.) Stalinist terror in Eastern Europe: elite purges and mass repression, Manchester, 2012, s. 67, 69–70.