Propaganda jako masová manipulace
Nejprve je třeba upozornit, že propaganda není odvěkým fenoménem. Vzhledem k tomu, že se snaží působit na určitou masu lidí, mohla vzniknout až v době, kdy byly k dispozici prostředky masové komunikace jako tisk, rozhlas a televize. Výrazně tak propaganda nastoupila až ve 20. století, kde sehrála roli při utužování komunistických režimů v Rusku, Číně a východní Evropě nebo během vlády fašistů v Itálii a nacistů v Německu. Později byla propaganda využívána například Pinochetovým režimem v Chile, Srbskem během války v Jugoslávii, ve Rwandě, kde podněcovala ke genocidě Tutsiů. V novém tisíciletí se propaganda silně uplatňovala například během obsazování Krymu Ruskem a stále je používána v rámci války na Ukrajině. Klíčová otázka nyní zní, co všechny tyto rozmanité případy propagandy spojuje a zda je možné je shrnout pod jednu definici.
Zde můžeme vyjít z hojně citovaného vymezení propagandy, které ve své oxfordské monografii věnované příslušnému tématu nabízejí Yochai Benkler1, Robert Faris2 a Hal Roberts3. Podle uvedených autorů je propaganda typ komunikace manipulující s přesvědčeními, postoji nebo preferencemi populace tak, aby se populace chovala způsobem odpovídajícím politickým cílům propagandisty – ať už jde o podporu politických idejí, zastrašování obyvatelstva nebo očerňování „vnitřního“ či „vnějšího nepřítele“.
Klíčovým slovem tohoto vymezení je zjevně manipulace, jehož význam však není samozřejmý. Jedno z vlivných pojetí manipulace například tvrdí, že je snahou skrytě ovlivňovat člověka tak, aby dostatečně nevyužíval vlastní schopnost přemýšlet a uvážlivě se rozhodovat. Toto chápání manipulace však není zcela vhodné. Existují totiž typy projevů, které neapelují na něčí uvažovací schopnosti, a přitom jsou zcela legitimní, a neoznačili bychom je za propagandu. Typickým příkladem je situace, kdy diváci či trenér povzbuzují hráče před utkáním na hřišti nebo během něj: jde o to působit na emocionalitu a odhodlání hráčů, aniž by zjevně šlo o manipulaci.
Vhodnější je proto pojetí, podle kterého je manipulace ovlivňování našich přesvědčení, přání nebo emocí takovým způsobem, že tyto emoce, přesvědčení a přání neodpovídají v dané situaci našim dobrým zájmům. Sem jistě nebude patřit rozněcování emocí u sportovců – nejde o emoce, které by byly v rozporu s jejich zájmy. Bezpochyby sem však bude patřit ovlivňování publika propagandistickým filmem o politickém procesu, nakolik je v zájmu publika mít dobrý přehled o vnitrostátní i mezinárodní politické situaci. Propagandistický film se nesnaží lidem tento přehled poskytnout: místo pravdy nabízí fikci o takových nepřátelích státu, jaké pro svůj zájem potřebuje tvůrce dané propagandistické akce.
Manipulace: víc než klam
To, že se ve filozofii v souvislosti s propagandou hovoří o manipulaci, a nikoli jen o klamání, má svůj důvod: klam je totiž jen jednou z používaných forem manipulování.
Při klamání se někdo záměrně snaží o to, aby někdo jiný uvěřil nějaké nepravdě. To skutečně platí o filmech zobrazujících politické procesy. Jejich cílem je, aby lidé uvěřili, že někdo vyvíjel nepřátelské aktivity v míře, která neodráží skutečnost. Cílem propagandy však nemusí být jen klamaní, ale například také snaha udržet publikum v nějakém už existujícím klamu. Zde budou používány jiné techniky, než když se někdo pokouší nějakou populaci ke klamu teprve přivést. Například sem budou spadat snímky adorující nějakou totalitní vládu, jak tomu je v případě filmů německé režisérky Helene (Leni) Riefenstahlové z 30. let. Ty jsou oslavou již dobře etablovaného nacistického režimu v Německu a využívají již existující mýty či nepravdy, například mýtus plně jednotného německého národa.
Neomezovat úvahy o propagandě jen na téma klamání je pak vhodné také z toho důvodu, že cílem manipulace nemusí být pouze to, aby někdo začal věřit nějaké nepravdě, ale také to, aby někdo přestal věřit nějaké pravdě. Dobrým příkladem takto působící propagandy je masové šíření alternativních narativů ve vztahu k ověřeným zprávám o nějaké události. Zde lze odkázat na Ruskem vytvořenou konspirační teorii, podle níž masakr v ukrajinské obci Buča spáchaný ruskými vojáky v roce 2022 má ve skutečnosti na svědomí sama Ukrajina. Cílem těchto propagandistických tvrzení nemusí být snahy plně přesvědčit publikum o tom, že Ukrajina je viníkem, ale jen snaha odvrátit publikum od přesvědčení, že za vraždami stojí Rusko a přivést je k názoru, že pravdu se možná nikdy nedozvíme. Tedy nastolit skepsi.
A konečně propaganda se nerovná klamání také proto, že jejím cílem často není jen manipulace s naším přesvědčením o tom, zda se něco stalo či nestalo, ale také manipulace s našimi emocemi nebo naší pozorností. Pokud jde o emoce, je zjevným faktem, že (z hlediska toho, co dnes víme o skutečnosti) pokřivené obvinění Milady Horákové (viz studie Jana Synka: Konstrukce a dekonstrukce procesu „Milada Horáková a spol.“) neměla pouze vyvolat klamné přesvědčení o jejích cílech v politice. Měla také vyvolat strach u odpůrců režimu nebo podnítit nenávist vůči této političce a politickému táboru, který reprezentovala. Pokud jde o manipulaci s pozorností, lze zmínit často diskutovaný fakt, že filmy o politických procesech měly také odvést mysl diváků od rozmanitých obtíží nově ustaveného režimu. Cílem filmu tedy nebylo jen klamat o nějakém tématu, totiž existenci vnitřních nepřátel státu, ale také dosáhnout toho, aby se jinými tématy, třeba ekonomickými, nikdo příliš nezabýval nebo se jimi zabýval méně.
Existuje povinnost bojovat s propagandou?
Jak už zaznělo výše, propagandu lze definovat jako masové šíření zpráv manipulujících s publikem tak, aby propagandista dosáhl svých politických cílů. Může jít o klamání, udržování v klamu, šíření skepse, rozněcování emocí či manipulaci s pozorností publika. Proč je vlastně z hlediska filozofie manipulace, a tedy i propaganda, morálně nepřijatelná a existuje povinnost se proti manipulaci stavět?
Ve filozofii existují dvě hlavní zdůvodnění, proč lze manipulaci morálně kritizovat, a proč lze dokonce hovořit o právu nebýt manipulován. První je tzv. kantovské zdůvodnění vycházející z pojmu lidské důstojnosti, jejíž součástí je samostatně uvažovat a rozhodovat o sobě samém. Připomeňme, že pokud propagandista manipuluje s masou lidí, nepozorovaně se snaží, aby tito lidé přejali jeho postoje a uskutečňovali jeho zájmy, místo toho, aby uvažovali samostatně. V tomto ohledu manipulace nerespektuje důstojnost lidí. Z kantovského hlediska je pak toto počínání morálně nepřijatelné bez ohledu na to, zda manipulace v důsledku přináší manipulovaným i něco pozitivního: například bezstarostný život, jehož by s vědomím pravdy a při vlastním rozhodování nemohli dosáhnout. Manipulace je z principu špatná, nakolik nerespektuje to nejzákladnější v člověku: jeho schopnost být sám sebou.
Jiné zdůvodnění, proč odmítnout manipulaci, nabízejí tzv. utilitaristé. Poukazují na to, že manipulace není špatná primárně z toho důvodu, že se dotýká naší důstojnosti, ale kvůli důsledkům, které pro jednotlivce má. Utilitaristé říkají, že manipulátor jednoduše nezná osobnost manipulovaného a jeho prostřednictvím tedy uskutečňuje cíle, které s vysokou pravděpodobností nebudou odpovídat jeho hodnotám a žádostem. Utilitaristé tedy na rozdíl od kantovců neříkají, že manipulace je špatná proto, že se terč manipulace nerozhoduje samostatně. Je špatná proto, že manipulátor přivádí manipulovaného k situaci, která je pro něj horší. Pravděpodobně nebude odpovídat tomu, v čem by on sám našel nejlepší uspokojení, protože manipulátor nezná jeho osobní zájmy či preference.
Ať už přijmeme kantovskou nebo utilitaristickou kritiku manipulace, platí, že existuje shoda na tom, že manipulace je morálně nepřijatelná, a je tedy legitimní proti ní bojovat nebo ji kritizovat. Vyplývá však z toho, že propagandu můžeme legitimně kritizovat a bojovat s ní, to, že proti ní máme bojovat nebo se proti ní stavět? Jiným slovy, existuje morální povinnost oponovat manipulaci, pokud jsem si jí vědomi? Tato otázka se stává ještě obtížnější ve chvíli, pokud odporem proti propagandě používané v rámci autoritářského či totalitního režimu člověk riskuje veřejnou ostrakizaci, vězení, či dokonce vlastní život.
Tento bod je ve filozofické literatuře široce diskutován a zde se můžeme zaměřit jen na nepatrný výsek této debaty. Například podle německo-židovské politické filosofky a publicistky Hanny Arendtové platí, že jakkoli silný vůdce nikdy nedokáže svých cílů dosáhnout bez pomoci druhých. Bez takové pomoci by byl bezmocný. V tomto smyslu podle Arendtové nemá smysl mluvit o tom, že někdo třeba i v rámci totalitního režimu pouze poslouchá příkazy. Pokud někdo poslouchá příkazy či následuje vůdce, je zároveň jeho podporovatelem. Z arendtovského hlediska by tak platilo, že například pouze odhodlání neúčastnit se veřejných projekcí a neopakovat propagandistická tvrzení je v dané situaci forma vzpoury: dotyčný už samotnou neúčastí na tomto dění odebírá daným projevům část podpory. Z řečeného jasně neplyne, že se člověk v totalitním režimu má stavět proti propagandě. Ale ukazuje, že vzpoura může mít podobu odhodlání nestávat se součástí režimu, který je založen na pohrdání lidskou důstojností a zájmy jednotlivců.