Vlastimil Benedikt

Narodil se do rodiny dělníka a pozdějšího provozovatele hostince v Českých Budějovicích. Po vychození obecné a měšťanské školy se vyučil obchodním příručím v koloniálním obchodě Antonín Hušáka v Českých Budějovicích. Poté byl nezaměstnaný a žil na několika místech v Československu (ČSR). V této době se začal výrazněji politicky angažovat v Československé sociálně demokratické straně dělnické, v níž v průběhu třicátých let zastával funkce v mládežnické organizaci v Úvalech u Prahy, předsedy okresní organizace v Českém Brodě či místopředsedy pražského stranického kraje. V roce 1931 zakotvil jako obchodní příručí u firmy Alois Lustig v Brandýse nad Labem, kde pracoval do nástupu vojenské prezenční služby v roce 1933. Od roku 1935 působil jako obchodní příručí a později coby skladník v konzumu Rovnost v Hořelicích u Berouna. Po roce změnil zaměstnání a krátce pracoval jako dělník v továrně na hřebeny v Praze – Vysočanech, odkud se přesunul do továrny na překližky a poté do několik dalších podniků. V období nacistické okupace působil u Československých státních drah jako vrchní stavební dělník v Úvalech u Prahy, dále jako dělník na stavbách dálnic u Průhonic či v Modřicích u Brna. V důsledku obav ze zatčení kvůli svému angažmá v ilegálních strukturách někdejších členů sociální demokracie či bývalých komunistů (např. Záviš Kalandra) odjel pod falešnou identitou na práci do německé Říše, kde pracoval na stavbě letiště u Warnemünde. V roce 1940 se vrátil do protektorátu, kde nastoupil zaměstnání v truhlářské dílně na Vinohradech. Kvůli těžkému úrazu a amputaci prstů byl nucen strávit několik měsíců v nemocničním ošetřování a posléze došlo k jeho nasazení na práci do Českomoravské-Kolben-Daněk (ČKD) ve Vysočanech, kde působil jako vrátný či hlídač. V srpnu 1943 byl zatčen gestapem a posléze odsouzen za pomoc, kterou poskytoval stíhaným osobám. Do konce války byl držen v koncentračním táboře Buchenwald. Po návratu do osvobozeného ČSR opětovně vstoupil do Československé sociální demokracie (ČSD) a začal pracovat jako strážný a později coby vrátný v ČKD v Libni. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 byl propuštěn, údajně kvůli svým „trockistickým“ názorům. Zároveň také v březnu 1948 vystoupil z ČSD, neboť nesouhlasil s politikou jejího prokomunistického vedení v čele se Zdeňkem Fierlingerem. V polovině roku 1948 sehnal práci u Generálního ředitelství konzerváren v Praze na Vinohradech, kde působil jako zřízenec a posléze vedoucí podatelny až do března 1950, kdy se nechal přeložit do národního podniku Fruta v Českých Budějovicích.

V prosinci 1950 došlo k jeho zatčení pro údajnou velezrádnou činnost v „trockistické“ skupině vedené Závišem Kalandrou, jenž byl jedním z odsouzených k trestu smrti v procesu s „Miladou Horákovou a spol.“ Vlastimil Benedikt byl dne 2. 6. 1951 odsouzen k 7 letům odnětí svobody. Trest si odpykával v Šumperku a ve Valdicích. Na svobodu byl propuštěn v prosinci 1957. Poté pracoval do května 1958 jako dělník u národního podniku Podzemní stavby v Českých Budějovicích, a také se podílel na stavbě lipenské přehrady. Od listopadu 1959 pracoval jako dělník ve Stavopodniku, lidovém a údržbářském družstvu v Českých Budějovicích. V listopadu 1962 byl opětovně zatčen Státní bezpečností (StB) a obviněn ze spáchání trestného činu pobuřování, kterého se měl dopustit „protistátními“ výroky pronášenými na pracovištích v letech 1958−1962. Dne 16. 1. 1963 byl Okresním soudem v Českých Budějovicích uznán vinným a odsouzen k patnácti měsíčnímu vězení.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-708 ČB.