Stanislav Budín

Pocházel ze spíše liberální židovské rodiny v Haliči. Už na gymnáziu činný v mládežnických socialistických spolcích. Jeden z bratrů byl pro své levicové názory popraven ve zmatcích revoluce roku 1917. V roce 1923 příjíždí Budín do Prahy a zapisuje se na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Od roku 1925 se účastnil komunistického hnutí zahraničních studentů v Praze, brzy ve vedoucích funkcích. Roku 1928 vstoupil do komunistické mládeže, od roku 1932 byl zaměstnán v ústředním agitpropu KSČ. V červenci 1934 se stává šéfredaktorem Rudého práva. KSČ se začala orientovat na spolupráci socialistických a komunistických stran k podpoře tzv. jednotné fronty, která se měla stát obranou proti nacismu. Exekutiva Kominterny na podzim 1935 začala kritizovat politiku lidové fronty, jak ji prosazovala KSČ a Rudé právo. Jan Šverma a Rudolf Slánský, pověření v té době vedením strany, poslali Budína na dovolenou a v únoru 1936 byl vyloučen z KSČ coby trockista. Válku pak strávila rodina v USA, do Prahy se vrací v létě 1946. Po dohodě s Václavem Kopeckým se Budín ujímá vedení nově vznikající tiskové agentury Pragopress. Působil i v jiných periodikách, psal knihy, po únoru 1948 vedl zahraniční rubriku obnovených Lidových novin a dominantní část své publicistické práce mezi roky 1945 a 1950 odvedl na stránkách Kulturní politiky. V roce 1950 přechází do archivu ČTK.

V době politických procesů tak stál nejen mimo KSČ, ale de facto i mimo veřejný prostor, proto jej nakonec neohrozila ani výpověď Evžena Klingera v procesu s Rudolfem Slánským. Klinger v úvodu své výpovědi uvedl, že byl jako trockista vyloučen ze strany, ale dál se s ostatními trockisty stýkal: „Byl to hlavně Záviš Kalandra, který byl odsouzen k trestu smrti za špionáž, Josef Guttmann, Karel Teige, Stanislav Budín, bělogvardějec, a dr. Arnošt Ungár, zubní lékař.“ Budín v pamětech popisuje své tehdejší pocity hlavně jako strach, potlačované pochybování kombinované s nutností přizpůsobit se. Následně působil v Novinářském studijním ústavu pod Svazem československých novinářů a od roku 1966 přispíval do nově založeného magazínu Reportér. V březnu 1968 se stal jeho šéfredaktorem. Po okupaci Československa v srpnu 1968 na funkci šéfa týdeníku rezignoval a naposledy se na stránkách tisku objevilo jeho jméno v dubnu 1969. V 70. letech sepisoval coby penzista své paměti Jak to vlastně bylo a v roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77.

GROMAN, Martin: Stanislav Budín, komunista bez legitimace, ÚSTR, Praha 2015, 1. vydání, váz., 272 s., ISBN 978-80-87912-41-6.