Josef Buršík

Po absolvování měšťanské školy v Domažlicích vystudoval Státní průmyslovou školu v Plzni. Poté pracoval do podzimu roku 1933 u stavební firmy Kuželka v Klenčí. V letech 1933−1935 absolvoval prezenční vojenskou službu, po jejímž vykonání nastoupil místo u stavební firmy Václava Stříbrského, která se podílela na stavbě československého pohraničního opevnění. Po nacistické okupaci uprchnul v létě 1939 do Polska, kde se zapojil do formujících se československých vojenských jednotek. Společně s Československým legionem přešel po pádu Polska do Sovětského svazu (SSSR), kde byl po nějaký čas internován v táborech pod správou NKVD (např. Kamenec Podolsky, Jarmolice). Posléze se účastnil formování československé vojenské jednotky v Buzuluku pod velením Ludvíka Svobody, s níž bojoval u Sokolova, Kyjeva či v Dukelském průsmyku. Absolvoval tankistický výcvik a později se stal velitelem tankového praporu. V prosinci 1943 byl vyznamenán titulem Hrdina SSSR. Společně s 1. československým armádním sborem v SSSR se podílel na osvobození Československa. Po válce se stal velitelem tankové brigády v Ostravě a politicky se angažoval v sociálně demokratické straně. Také absolvoval sovětskou vojenskou tankovou akademii. V důsledku zhoršené tuberkulózy musel absolvovat několik léčebných pobytů. V červnu 1949 se prostřednictvím známého seznámil v jablunkovském sanatoriu s Janem Buchalem, později odsouzeným v monstrprocesu s „Miladou Horákovou a spol.“ k trestu smrti, jenž po něm chtěl převzetí vojenského velení v jeho ilegální skupině. Buršík se odvolal na svůj špatný zdravotní stav a Buchalovi dle svých vzpomínek nic konkrétního neslíbil. V listopadu 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen na deset let vězení, druhoinstančním soudem později zvýšených na čtrnáct.

Trest si odpykával na Mírově, kde se výrazně zhoršil jeho zdravotní stav, což si vyžádalo další hospitalizaci v Hradisku u Olomouce. S pomocí příbuzných se mu podařilo uprchnout a společně s manželkou přešli koncem srpna 1950 hranice do Spolkové republiky Německo (SRN). Doma zanechal obě dcery, s nimiž se setkal až v roce 1963. V SRN pracoval v Americkém fondu pomoci československým uprchlíkům a v roce 1955 odcestoval s manželkou a dalšími dvěma dětmi do Velké Británie, kde posléze působil v rámci exilové Československé obce legionářské. Po roce 1968 se výrazně angažoval v protestech proti okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy. I přes další zdravotní potíže se dočkal pádu komunismu, byl povýšen do hodnosti generálmajora a v roce 2005 mu byl posmrtně udělen řád Bílého lva.

BURŠÍK, Josef − VALIŠ, Zdeněk (ed.): Nelituj oběti. Praha: Naše vojsko, 1992. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 164.