Winston Churchill

Byl synem aristokrata a konzervativního politika lorda Randolpha Churchilla. V roce 1895 úspěšně graduoval na Královské vojenské akademii ve Sandhurstu. V následujících letech se jako důstojník zúčastnil několika vojenských operací, např. na Kubě, v Indii, Súdánu či jižní Africe. Zároveň si doplnil vzdělání v oblasti klasické filozofie a dalších humanitních věd. V roce 1900 začala jeho dlouholetá politická kariéra usednutím v Dolní sněmovně Parlamentu Spojeného království za konzervativní stranu. Kvůli neshodám přešel v roce 1904 k liberálům, s nimiž své další politické působení spojil až do roku 1924, kdy se znovu přiklonil ke konzervativcům. V roce 1908 se stal poprvé členem vlády coby ministr obchodu, v letech 1911−1915 pak vykonával funkci ministra námořnictva. Během první světové války patřil k tvůrcům neúspěšného plánu na vyřazení Osmanské říše z války, což vedlo k jeho odvolání z ministerské funkce. Do exekutivy se vrátil až v roce 1917 poté, co se premiérem stal jeho spojenec Lloyd George. Po válce patřil k zastáncům versailleského mírového systému a existence Společnosti národů coby garanta míru v Evropě. Stal se také kritikem komunismu a bolševické revoluce v Rusku. V letech 1921−1922 zastával post ministra pro kolonie, přičemž měl značný podíl na ukončení irské války o nezávislost. V letech 1924−1929 vykonával ve vládě Stanleyho Baldwina funkci ministra financí. Po vítězství labouristů ve volbách roku 1929 působil deset let v opozici. Ve 30. letech patřil mezi největší odpůrce německého nacismu a italského fašismu, přičemž veřejně kritizoval zahraniční politiku appeasementu (usmiřování totalitních mocností) konzervativní vlády Nevilla Chamberlaina. Ostře odsoudil italskou agresi vůči Habeši (1935−1936) a protestoval i vůči schválení mnichovské dohody (1938). Po vypuknutí druhé světové války byl jmenován ministrem námořnictva ve válečném kabinetu a po Chamberlainově rezignaci v květnu 1940 se stal předsedou vlády. Velká Británie byla v této fázi války v boji proti Německu prakticky osamocena, a i díky Churchillově vytrvalosti, rozhodnosti a organizačním schopnostem došlo k odvrácení jejího pádu. V průběhu roku 1941 se podařilo vytvořit protinacistickou válečnou koalici složenou z Velké Británie, USA a Sovětského svazu (SSSR), která postupně získala drtivou převahu nad nepřítelem. Churchill se ze své pozice účastnil všech klíčových jednání Spojenců o poválečném uspořádání Evropy, avšak věhlas někdejšího impéria na mezinárodním poli v této době upadal a dynamiku poválečnému vývoji udávaly USA a SSSR. Po skončení války volby v létě 1945 vyhráli labouristé a Churchill byl ve funkci premiéra nahrazen Clementem Attleem. Coby lídr opozice se účastnil řady veřejných vystoupení, na nichž varoval západní svět před hrozbou komunismu a nebezpečím ze SSSR (např. Fulton v roce 1946).

Roku 1951 konzervativci vyhráli volby a Churchill se vrátil do premiérského křesla. V zahraniční politice vyvstaly nové potíže v souvislosti s dekolonizací britského impéria a stupňující se studenou válkou. Churchill se v této době podílel na vytváření nové Evropy a podporoval proces evropské integrace. Roku 1953 obdržel Nobelovu cenu za literaturu za své rozsáhlé historické dílo s názvem Druhá světová válka. Zhoršující se zdravotní stav jej v dubnu 1955 přiměl k rezignaci na post ministerského předsedy. Jeho nástupcem se stal ministr zahraničí Anthony Eden.

Encyklopedie Britannica, životopis W. Churchilla (online, 31. 8. 2022): https://www.britannica.com/biography/Winston-Churchill PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 223−224. RAMSDEN, John (ed.): Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století. Praha: Prostor, 2002, s. 345−347.