Édouard Daladier

Vystudoval vysokou školu v Lyonu, kde se poprvé setkal s ideály socialistického hnutí. Poté učil dějepis na několika školách. Do politiky vstoupil v roce 1912, kdy byl zvolen starostou svého rodného města. Za první světové války se zapojil do bojů na západní frontě a zúčastnil se např. bitvy u Verdunu. Po demobilizaci vstoupil do celostátní politiky. Roku 1919 byl poprvé zvolen za volební obvod Orange do Poslanecké sněmovny. Postupně se stal vlivným členem Radikálně socialistické strany. Počínaje rokem 1924 zastával významné ministerské posty v několika koaličních vládách. Dvakrát se v letech 1933 a 1934 na krátkou dobu ujal úřadu ministerského předsedy. Roku 1935 přivedl svou stranu do vládní koalice tzv. Lidové fronty, která sdružovala domácí levicové subjekty jdoucí proti rostoucímu nebezpečí nacismu a fašismu v Evropě. Ve vládě Léona Bluma zastával post ministra národní obrany. Po pádu Blumovy vlády v dubnu 1938 převzal potřetí pozici premiéra. Opustil dosavadní linii a zaměřil se na spolupráci se subjekty blízkými politickému středu. Jeho vláda nastoupila v době mezinárodní politické krize způsobené stupňovanými požadavky hitlerovského Německa. Na rozdíl od svého britského protějšku, premiéra Nevilla Chamberlaina, zpočátku nepodceňoval nebezpečí ze strany nacistického režimu a v době sudetoněmecké krize vyjadřoval podporu Československu. Vyostřená situace a tlak britské vlády ho nakonec donutily koncem září 1938 signovat mnichovskou dohodu, jež byla ve Francii považována za kompromis a prostředek k zajištění míru. Daladier sám ji nicméně považoval za zradu na svém loajálním spojenci. Nevěřil zárukám ze strany Německa a prosazoval soustavné vyzbrojování oslabené francouzské armády. Až do uzavření paktu mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem (SSSR) v srpnu 1939 požadoval rozšíření britsko-francouzského partnerství i o SSSR, jakožto hráz vůči německé rozpínavosti. Funkci předsedy vlády zastával až do března 1940, kdy po neúspěšném pokusu o zajištění francouzské pomoci Finsku v tzv. zimní válce rezignoval. Ve vládě Paula Reynauda vykonával funkce ministra obrany a zahraničí a po pádu Francie v květnu 1940 uprchl do exilu ve francouzském Maroku. Zde byl zatčen, vydán zpět do Francie a loutkovým režimem ve Vichy odsouzen pro zradu. Až do května 1945 byl vězněn na několika místech Francie a Německa, včetně koncentračního tábora v Buchenwaldu. Po osvobození byl roku 1946 zvolen poslancem nové, čtvrté francouzské republiky.

V roce byl 1953 se stal starostou města Avignonu. Nadále hrál významnou roli v Radikálně socialistické straně a na počátku 50. let se stavěl kriticky k procesu počínající evropské integrace. V době alžírské krize roku 1958 patřil ke kritikům tehdejšího předsedy vlády Charlese de Gaulla a jeho snah o změnu ústavního pořádku. Po neúspěšném pokusu o obhajobu poslaneckého mandátu se téhož roku stáhl z veřejného života.

Encyklopedie Britannica, životopis E. Daladiera (online, 26. 9. 2022): https://www.britannica.com/biography/Edouard-Daladier TEED, Peter: Daladier Édouarde. In: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 107. PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Daladier Édouarde. In: Příruční slovník naučný. I. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 498.