Alcide de Gasperi

Vystudoval obor germanistika a klasická filologie na Vídeňské univerzitě (1905). Během studií podporoval snahu o vznik italské univerzity v Terstu, následkem čehož byl společně s několika dalšími Italy zatčen. Od roku 1909 působil jako člen místního zastupitelstva v Tridentu. V roce 1911 byl zvolen do Poslanecké sněmovny Říšské rady Rakouska-Uherska, kde jako předseda Tridentské lidové strany prosazoval autonomii tohoto regionu. Na konci první světové války se společně s dalšími italskými poslanci vyjádřil pro připojení jejich regionů k Itálii. Po rozpadu Habsburské monarchie pokračoval ve své novinářské práci ve znovuobnoveném periodiku Il nuovo Trentino a v roce 1919 byl zvolen do italského parlamentu za Italskou lidovou stranu (Partito Popolare Italiano − PPI), jejímž byl spoluzakladatelem, následně tajemníkem, a která se vymezovala proti nastupujícímu fašismu. Jako odpůrce fašistické politiky italského diktátora Benita Mussoliniho a jeho vládnoucí Národní fašistické strany (Partito Nazionale Fascista) byl v roce 1927 zatčen a uvězněn. Po propuštění na popud papeže Pia XI. odešel v roce 1929 do Vatikánu, kde pracoval jako překladatel a knihovník. Během druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti a zároveň ve vatikánském exilu pracoval na reformě lidové strany, z níž vzešla italská Křesťanská demokracie (Democrazia Cristiana či Partito della Democrazia Cristiana). Po pádu Mussoliniho režimu v roce 1943 se vrátil zpět na politickou scénu. O rok později se stal tajemníkem Křesťanské demokracie a ve vládě Ivanoea Bonomiho zastával pozici ministra bez portfeje. V následujících kabinetech působil na postu ministra zahraničí (1944–1946, 1953–1954). V roce 1945 se zároveň stal ministerským předsedou Itálie a tuto funkci vykonával dalších osm let. Během jeho vlády se Itálie, i díky silné politické a finanční podpoře od USA, spatřujících v jeho politických krocích hráz proti narůstajícím preferencím italských komunistů, zásadním způsobem transformovala. V roce 1946 byla vyhlášena republika a o rok později Itálie podepsala mírovou smlouvu se západními spojenci. Přijala též tzv. Marshallův plán a v roce 1949 se stala jedním ze zakládajících členských zemí Severoatlantické aliance.

V padesátých letech se De Gasperi jako předseda vlády silně angažoval v evropských integračních projektech, jako bylo založení Rady Evropy či Evropské společnosti pro uhlí a ocel (1951). V parlamentních volbách roce 1953 se straně nepodařilo získat potřebnou většinu a sám De Gasperi byl nucen odstoupit z pozice ministerského předsedy. V následujícím roce odstoupil též z vedení Křesťanské demokracie a stanul na postu předsedy Společného shromáždění Evropského společenství uhlí a oceli, předchůdce dnešního Evropského parlamentu.

Enycklopedia Britannica, Alcide De Gasperi (online, 28. 7. 2023): https://www.britannica.com/biography/Alcide-de-Gasperi Encyklopedia.com, Alcide de Gasperi (online, 28. 7. 2023): https://www.encyclopedia.com/people/history/italian-history-biographies/alcide-de-gasperi TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 110. VEBER, Václav: Dějiny sjednocené Evropy. 2. vyd. Praha: NLN, 2012. VOELKL, Michael: Das Deutschenbild Alcide De Gasperis (1881–1954): Ein Beitrag zur Geschichte der italienischen Deutschenwahrnehmung. Dizertační práce. LMU München: Fakultät für Geschichts- und Kunstwissenschaften, 2004. Wikipedia The Free Encyklopedia, Alcide De Gasperi (online, 28. 7. 2023): https://cs.wikipedia.org/wiki/Alcide_De_Gasperi