Oldřich Dubina

Po maturitě na Reálném gymnáziu v Kroměříži studoval v letech 1929−1933 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (UK) v Praze. Během vysokoškolských studií se angažoval v řadě studentských spolků a krátkou dobu byl též členem Komunistické studentské frakce (Kostufra), sdružující levicové studenty sympatizující s komunistickým hnutím. Po absolvování práv pak krátce navštěvoval Filozofickou fakultu UK a od roku 1936 pak pokračoval ve studiích sociologie a filozofie na pařížské Sorbonně, která úspěšně zakončil v roce 1939. Francie se stala jeho druhým domovem a i zde se angažoval v řadě československých spolků působících na tamější půdě, např. byl předsedou spolku československých studentů ve Francii a členem výboru krajanské kolonie v Paříži. Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se zapojil do vznikajícího československého odboje ve Francii a po vypuknutí druhé světové války v září 1939 vstoupil do formující se Československé zahraniční armády, v jejíchž řadách se zúčastnil bojů na západní frontě. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 se přesunul do neokupované jižní části země, kde vznikl na nacistickém Německu závislý Francouzský stát se sídlem ve Vichy. V jihofrancouzském Marseille se seznámil s americkým filantropem podporujícím československé exulanty a vysokým funkcionářem „Young Men´s Christian Association“ („YMCA“, česky Křesťanské sdružení mladých mužů) Donaldem A. Lowriem, jenž zde za souhlasu československé exilové vlády otevřel v září 1940 „Centre d´aide Tchécoslovaque“ (Středisko československé pomoci, SČP) a Dubinu záhy dosadil do čela této instituce. Z právního hlediska šlo o jedinou čistě dobročinnou československou organizaci na tomto území, přičemž jí formální ochranu před vichistickými státními úřady zajišťoval fakt, že jejím zakladatelem byl americký občan Lowrie. Ve skutečnosti však SČP rozvíjelo pomoc tisícům československých občanů a dalších uprchlíků, jimž poskytovalo finanční pomoc, demobilizační doklady či civilní průkazy a také zprostředkovávalo četné útěky vojáků, letců a dalších specialistů do Velké Británie. V rámci svého působení v SČP se seznámil se svou pozdější manželkou a odbojářkou Marií Zemanovou (vnučkou spisovatele Antala Staška), s níž se záhy zapojil do činnosti organizace „Réseau Rossi“, napojené na struktury francouzské domácí rezistence, předávající cenné zpravodajské informace západním spojencům. Dubina postupem času zakoupil několik farem a zemědělských usedlostí na území jižní Francie, které sloužily jako průchozí stanice pro uprchlíky a záchytné body odboje a které se po obsazení celé země německými jednotkami v listopadu 1942 staly útočištěm pro mnoho pronásledovaných židovských žen a dětí. V prosinci 1942 byl i s manželkou zatčen gestapem a do konce války internován v několika koncentračních táborech, až nakonec skončil v červnu 1943 v Buchenwaldu. Po osvobození v květnu 1945 obdržel nabídku na post ministra v první poválečné vládě, který však odmítl vzhledem k nesouhlasu s Košickým vládním programem a nárůstem moci Komunistické strany Československa (KSČ). V roce 1946 se s chotí Marií uchýlili na zemědělské usedlosti ve středofrancouzském departmentu Corréze, kde vytvořili útočiště pro emigranty prchající z Československa po komunistickém převratu v únoru 1948. Komunistický režim jej považoval za svého nepřítele a příslušníci Státní bezpečnosti (StB) ho ve svých materiálech označovali za „trockistu a amerického agenta“. StB se snažila využít údajných vazeb a propojení během jeho působení v Kostufře na počátku 30. let proti obžalovaným v rámci zinscenovaných politických procesů souvisejících s kauzou kolem někdejšího generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského (např. při přelíčení s „Václavem Vlkem a spol.“).

Roku 1963 se s manželkou přestěhovali z venkova do Paříže. Společně poskytovali rozsáhlou právní a materiální pomoc exulantům přicházejícím z Československa po srpnu 1968 a podporovali aktivity Charty 77. Po jeho smrti v roce 1987 založila manželka Marie Nadaci Oldřicha Dubiny, která zajišťovala hmotnou podporu československému exilu a po pádu komunistického režimu se pak zaměřovala na poskytování stipendií mladým československým a českým vědcům, lékařům a umělcům.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-1, sv. 28; arch. č. MNB-93, sv. 1; sb. Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR), arch. č. KR-41742 MV.

HÁJEK, Adam. JUDr. Vladimír Vochoč československý konzul v Marseille v letech 1938−1941. Bakalářská práce. Praha: Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, 2006. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 262−263.