Dwight David Eisenhower

Po maturitě se přes odpor rodiny rozhodl pro dráhu vojáka a zapsal se ke studiu na vojenské akademii West Point v New Yorku. Během první světové války sloužil jako velitel výcvikového tankového střediska v Pensylvánii, do bojů v zámoří se však nezapojil. Pro jeho kariéru byla klíčová zkušenost let 1922−1924, kdy sloužil jako důstojník v oblasti panamského průplavu pod velením generála Foxe Connera. Pod jeho inspirativním velením načerpal četné teoretické znalosti z oblasti vedení boje a strategického plánování války. Od roku 1933 působil jako pobočník náčelníka generálního štábu generála Douglase MacArthura, se kterým se zúčastnil několika důležitých misí. MacArthura později doprovázel na Filipíny, kde působil jako vojenský poradce tamější vlády. V březnu 1941 byl povýšen do hodnosti plukovníka a záhy se stal náčelníkem štábu 3. armády. Po vstupu USA do druhé světové války v prosinci 1941 byl jedním z nejbližších spolupracovníků tehdejšího náčelníka generálního štábu americké armády generála George C. Marshalla, který jej zapojil do plánování vojenských operací proti mocnostem Osy v Evropě. Po povýšení do hodnosti brigádního generála jej Marshall v roce 1942 vybral jako vrchního velitele amerických jednotek v Evropě. V této odpovědné funkci projevil naplno své taktické a velitelské dovednosti při plánování a realizaci úspěšných vyloďovacích operací v severní Africe a v Itálii. V prosinci 1943 byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Evropě a ve spolupráci s veliteli armád zemí protihitlerovské koalice připravil plán největší vyloďovací akce v dějinách − operace Overlord. Po úspěšném vylodění v Normandii v červnu 1944 a následném úspěšném osvobozování Evropy byl povýšen do hodnosti pětihvězdičkového armádního generála (obdoba hodnosti polního maršála). V nejvyšší velitelské funkci projevil kromě výborné znalosti vojenské strategie i diplomatické nadání, které využil při usměrňování rozdílných ambicí a zájmů vrcholných politiků a vojenských velitelů jednotlivých spojeneckých zemí. Po skončení války zastával krátkou dobu funkci amerického vojenského velitele jedné z okupačních zón Německa se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Po návratu do USA byl mezi lety 1945−1948 náčelníkem generálního štábu. Roku 1948 publikoval mimořádně úspěšné memoáry s názvem „Crusade in Europe“. Po krátkém působení v roli rektora Columbijské univerzity přijal roku 1951 nabídku prezidenta H. S. Trumana a odletěl do Paříže, kde se ujal role nejvyššího velitele Severoatlantické aliance (NATO).

Jako mimořádně populární osobnost a národní hrdina byl vybrán vedením Republikánské strany coby kandidát na prezidenta ve volbách v roce 1952. Po vítězství se stal v lednu 1953 v pořadí 34. prezidentem USA. Jeho viceprezidentem byl Richard Nixon, klíčovou roli v jeho kabinetu však měl ministr zahraničí John Foster Dulles. V domácí politice a ekonomické oblasti zastával umírněné postoje, projevující se důrazem na vyvážený rozpočet a nízké daně a snahou o snížení federální kontroly nad hospodářstvím. V předvolební kampani slíbil ukončení války v Koreji, což uskutečnil uzavřením příměří v červenci 1953. V rámci vytvoření dobrých vztahů se Sovětským svazem (SSSR) svolal konferenci představitelů členů rady bezpečnosti Organizace spojených národů (OSN) do Ženevy. Na ní představil koncept „otevřeného nebe“, který umožňoval vzájemnou leteckou kontrolu a monitorování vojenské infrastruktury ze strany jednotlivých států. Návrh se setkal s nadšením ze strany západních spojenců, byl však zamítnut SSSR. V téže době stály USA u zrodu Organizace jihoasijské smlouvy (SEATO), která sdružovala země obávající se dalšího komunistického postupu v Asii. Během Suezské krize roku 1956 nepodpořil vojenský zásah amerických spojenců − Velké Británie, Francie a Izraele − vůči Egyptu. Po obhájení svého mandátu ve volbách roku 1956 představil americkému Kongresu tzv. Eisenhowerovu doktrínu, která spočívala v poskytnutí vojenské a ekonomické pomoci blízkovýchodním zemím vystaveným nebezpečí ze strany komunismu a sílícího panarabského hnutí. Poslední léta jeho vlády byla ve znamení zhoršení americko-sovětských vztahů, které vyvrcholilo sestřelením špionážního letounu U2 na sovětským územím v květnu 1960.

DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé: velká politika 1938-1991. I. díl: Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. Encyklopedie Britannica, Dwighta D. Eisenhower (online, 8. 10. 2022): https://www.britannica.com/biography/Dwight-D-Eisenhower PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. I. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 641. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 128−129.