Karel Fischer

V jedenácti letech osiřel a poté vyrůstal u vzdálených příbuzných v severočeském pohraničí. Absolvoval dvouletou obchodní školu a od sedmnácti let se živil samostatně. V roce 1918 pracoval jako bankovní praktikant ve Varnsdorfu, poté se přestěhoval do Prahy, kde do března 1920 působil jako korespondent v jednom z koncernových podniků Ringhofferových závodů na Smíchově. V letech 1920−1921 se odstěhoval zpátky do Varnsdorfu, kde zastával pozici korespondenta továrny na dopravní nářadí Spiegel a spol. Politicky se v letech 1919−1921 angažoval v mládežnické organizaci Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD) a v roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V rámci stranických aktivit se během dvacátých let věnoval především práci v mládežnických organizacích, resp. v KIM, kde působil jako člen exekutivy a tajemník sekretariátu, a v Komsomolu, kde zastával funkci tajemníka, resp. ústředního tajemníka. Někdy v tomto období se musel také krátce skrývat před policií pod falešným jménem „Jan Michalec“, které užíval i v pozdějších letech. V důsledku práce v KIM a v Komsomolu žil v letech 1921−1926 střídavě v Sovětském svazu (SSSR) a v Československu (ČSR). V letech 1926−1927 působil v ČKK, která byla zpravodajskou a informační institucí sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). V listopadu 1927 byl vyloučen z KSČ pro spory s tehdejším stranickým vedením (Jílek, Bolen) a kvůli předchozí podpoře „leningradské opozice“ proti Stalinovi (Trockij, Zinovjev, Kameněv) v SSSR. Po odchodu z funkcí pracoval v letech 1927−1932 jako korespondent a vedoucí prodejních oddělení jízdních kol továren na železné zboží M. Arndt., a. s., a Československé zbrojovky v Brně. V polovině 30. let vstoupil do sociálnědemokratické strany a současně vykonával povolání vedoucího inzertního oddělení a posléze ředitele administrace jejího tiskového orgánu – Práva lidu a vydavatelských a tiskových podniků Cíl. V období Česko-Slovenské republiky (tzv. druhá republika, říjen 1938 – březen 1939) a protektorátu (1939−1945) zůstal dále ve funkci v rámci nástupnického periodika Národní práce, které vycházelo také za okupace (od dubna 1939 s podtitulem „List Národního souručenství“) – od srpna 1940 s pozměněným názvem Deník Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Po okupaci znovu vstoupil do KSČ a od května 1945 do srpna 1947 působil jako ředitel novinového sektoru a tajemník vrchního ředitelství Vydavatelství a nakladatelství Práce (resp. Práce, tiskařské, nakladatelské a knihkupecké podniky ROH), spadajícího pod Revoluční odborové hnutí (ROH). V září 1947 nastoupil z pověření KSČ místo u Rozdělovny filmů Československého státního filmu, později se stal jejím vedoucím. Během únorového komunistického státního převratu v roce 1948 byl členem užšího stranického vedení okresu Praha X, stal se zakládajícím členem tzv. okresního akčního výboru Národní fronty a také se podílel na „očistě“ v Rozdělovně filmů. V polovině června 1950 byl zproštěn dosavadní funkce a posléze opětovně vyloučen z KSČ, přičemž zásadní roli sehrály jeho někdejší předválečné „stranické prohřešky“. V září 1950 odešel z dosavadního zaměstnání a k 1. 10. 1950 nastoupil na místo referenta hmotného zásobování v plánovacím odboru (posléze obchodně-administrativním odboru) Československých závodů sklářských, n. p. (resp. Spojených československých sklárnách, n. p., Praha), kde působil až do šedesátých let jako plánovač. V 50. letech byl sledován Státní bezpečností pro podezření z nepřátelské „trockistické“ činnosti.

Archiv bezpečnostních složek - f. Historický fond Státní bezpečnosti (H), arch. č. H-231.