David Ben Gurion

Díky otci se seznámil s principy sionismu a myšlenkami zakladatele sionistického hnutí Theodora Herzla. Během studií na varšavské univerzitě si osvojil základy hebrejštiny a zapojil se do aktivit marxistické sionistické organizace Dělníci Sionu. Roku 1906 odešel do Palestiny, která byla v té době součástí Osmanské říše. Byl jedním z mnoha evropských Židů, kteří se ve Svaté zemi před první světovou válkou věnovali farmářské činnosti a současně vyvíjeli politické a osvětové aktivity ve prospěch sionistického hnutí. Po vypuknutí první světové války byl vyhoštěn a emigroval do USA. V té době dospěl k názoru, že pro vytvoření židovské domoviny ve Svaté zemi je klíčová podpora Britů v oblasti Blízkého východu a také pomoc vlivných amerických židovských ekonomických kruhů. Poté, co Vláda Jeho Veličenstva vydala v listopadu 1917 tzv. Balfourovu deklaraci, v níž vyjádřila podporu hlavnímu cíli sionistického hnutí, tedy myšlence zřízení židovského státu na území Palestiny, narukoval jako důstojník britské armády na Blízký východ. Po skončení války se Palestina stala britským mandátním územím, přičemž Ben Gurion patřil ve 20. letech k vlivným osobnostem politického a společenského života mezi palestinskými Židy a byl iniciátorem masivní židovské migrace do této oblasti. Roku 1920 se stal předsedou hlavní odborové centrály v zemi, svazu Histadrut. V témže roce založil politickou stranu Achdut ha-avoda (Dělnická jednota). V roce 1930 dosáhl sloučením několika menších dělnických stran vzniku silné levicové strany Mapaj (Dělnická strana Izraele), jejímž se stal prvním předsedou. V meziválečné éře též vzrostl jeho vliv v mezinárodní Světové sionistické organizaci, v níž dosáhl v roce 1935 zvolení do významné funkce předsedy Židovské agentury, již Britové považovali za neoficiální židovskou vládu na území mandátní Palestiny. Stále větší příliv židovské populace a zakládání jejich hospodářských osad (kibuců) vedl k násilným střetům mezi židovským a arabským obyvatelstvem v zemi, které vyvrcholily arabským povstáním v letech 1936–1939. Britská vláda revoltu potlačila, současně však v roce 1939 vydala tzv. MacDonaldovu bílou knihu, v níž popřela své dosavadní postoje v rámci blízkovýchodní politiky a ve snaze o usmíření arabského obyvatelstva se vyslovila pro zásadní omezení židovského osidlování oblasti. Ben Gurion vyzval mezinárodní židovskou komunitu k odporu proti tezím Bílé knihy a případnému vojenskému odporu vůči Britům, současně však v průběhu druhé světové války nabádal palestinské Židy ke vstupu do britské armády bojující proti hitlerovskému Německu. Po skončení války v květnu roku 1945 se stal vůdcem ozbrojeného odporu palestinských Židů vůči britské restriktivní politice. Prosazoval radikální metody, včetně sabotáží klíčové infrastruktury, v čemž se rozcházel se svým rivalem a zastáncem umírněných postojů Chaimem Weizmannem, jehož roku 1946 nahradil v čele Světové sionistické organizace. Současně převzal pod svou kontrolu portfolio obrany a stal se hlavním vůdcem a organizátorem ilegální vojenské skupiny Hagana. Rezoluce Organizace spojených národů (OSN) z listopadu 1947 ustanovila vznik dvou nezávislých států na mandátním území Palestiny, židovského a arabského, k němuž mělo dojít po stažení britských jednotek z oblasti v květnu 1948. Dne 14. května 1948 přečetl Ben Gurion deklaraci nezávislosti, podle níž došlo ke vzniku nového státu Izrael, přičemž se stal jeho prvním předsedou vlády a ministrem obrany. Sloučení obou klíčových funkcí bylo důležité i z toho důvodu, že sousední arabské země (Sýrie, Zajordánsko, Egypt, Libanon a Irák) okamžitě po vyhlášení nového státu Izrael napadly. V první izraelsko-arabské válce o nezávislost (1948–1949) izraelská armáda (i díky materiální a vojenské podpoře Československa, které mu poskytlo velké množství zbraní) zvítězila a podařilo se jí nejen uhájit existenci nového státu, ale obsadit i velkou část území, které mělo připadnout palestinskému arabskému státu podle původního plánu OSN. Nepodařilo se jí však získat klíčové oblasti západního Jeruzaléma, pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.

Ben Gurionovy tvrdé a nekompromisní postoje si nezískaly sympatie u politických reprezentací západních spojenců, USA a Velké Británie. Ty naopak preferovaly jeho umírněnější politické protivníky, prvního izraelského prezidenta Chaima Weizmanna či ministra zahraničí Moše Šareta, který ho v letech 1953–1955 nahradil ve funkci předsedy vlády. V polovině 50. let nalezl Ben Gurion spojence ve vládnoucí reprezentaci Francie, jež se ostře vymezovala vůči agresivní politice egyptského prezidenta Gamala Násira. Díky francouzské vojenské podpoře došlo k masivnímu vyzbrojení izraelské armády, která podpořila své francouzské a britské spojence v době tzv. Suezské krize, kdy na čas obsadila oblast Sinajského poloostrova. Po „suezské epizodě“ následovalo období ekonomické prosperity Izraele a v průběhu posledních let strávených ve funkci premiéra se Ben Gurion neúspěšně pokoušel o vedení dialogu s arabským světem. V roce 1963 rezignoval na vládní funkce a po rozchodu se svými bývalými stranickými kolegy založil roku 1965 malou opoziční stranu Rafi. Na počátku 70. let se stáhnul z veřejného života a uchýlil se do kibucu Něgev, kde se věnoval psaní svých pamětí.

BROŽ, Ivan: Arabsko-izraelské války 1948–1973. Praha: Epocha, 2005. DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. I. díl: Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. Encyklopedie Britannica, David Ben-Gurion (online, 5. 9. 2022): https://www.britannica.com/biography/David-Ben-Gurion PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. I. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 203. SHAPIRA, Anita: Ben Gurion: Otec moderného Izraela. Bratislava: Hadart Publishing, 2020. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století Praha: Knižní klub, 1994, s. 50–51.