Emil Hácha

V roce 1894 vystudoval Právnickou fakultu c. k. české university Karlo-Ferdinandovy. V letech 1895−1898 pracoval jako koncipient v pražské advokátní kanceláři. Poté v letech 1898−1916 působil jako právník a státní úředník v Českém zemském výboru. Stal se odborníkem na rakouské právo a anglickou veřejnoprávní soustavu. Vedle toho byl znalcem a sběratelem výtvarného umění, překládal anglickou beletrii a publikoval milostnou a reflexivní poezii. V letech 1916−1918 působil jako rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni (Verwaltungsgerichtshof in Wien), po vzniku Československa (ČSR) nastoupil k Nejvyššímu správnímu soudu v Praze, kde působil do roku 1938 (od roku 1925 jako jeho první prezident). Patřil k předním autoritám správního soudnictví za první republiky a jako mezinárodně uznávaná kapacita byl v roce 1924 zvolen soudcem Stálého rozhodčího soudu v Haagu. Od roku 1920 také přednášel na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovských událostí byl jako nadstranická osoba požívající všeobecné úcty zvolen dne 30. 11. 1938 do prezidentského úřadu a setrval v něm i po nacistické okupaci v březnu 1939. V letech 1939−1945 se snažil najít kompromis s okupační mocí, paralyzovat činnost radikálních českých fašistických uskupení a rozvíjet národní politiku v mantinelech omezené protektorátní autonomie, a to i za cenu veřejného odsouzení své osoby za „loajální“ projevy k Velkoněmecké říši. Udržoval také kontakty s domácím odbojem a do léta 1941 i s exilovou reprezentací v čele s prezidentem E. Benešem. V důsledku zvýšené nacistické perzekuce po příchodu Reinharda Heydricha koncem září 1941 se ocitl v izolaci. Rezignaci na prezidentský úřad odmítl z důvodu obav před ještě většími represemi českého národa. Tím se rozešel s exilovou reprezentací a stal se terčem jejich příkrých odsudků. Vedle toho čelil značnému zhoršení zdravotního stavu, což nakonec vedlo k jeho naprosté rezignaci a izolaci na zámku v Lánech. V letech 1943−1944 již prezidentský úřad reálně nevykonával a od května 1944 ho oficiálně zastupoval předseda vlády. Po osvobození byl dne 13. 5. 1945 zatčen a odvezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde krátce nato zemřel.

Po své smrti byl a téměř po celé období trvání komunistického režimu v ČSR prezentován v oficiální linii jako symbol kolaborace, objektivního zhodnocení se dočkal v exilové literatuře, disentu a díky odborným historickým pracím po roce 1989.

KOLEŠKA, Zdeněk: Hácha Emil. In: Biografický slovník českých zemí. H−Ham. Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2017, s. 59−62. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 395−396.