Arno Hais

Byl synem sociálního demokrata a generálního tajemníka komunistického MVS (tzv. Rudé odbory) Josefa Haise (1866–1943). Zřejmě v roce 1896 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se vyučil typografem a poté pracoval od roku 1908 jako korektor sociálnědemokratického Práva lidu. Od roku 1913 žil v Kyjevě v carském Rusku, kde se stal redaktorem krajanského časopisu Čechoslovan. Během první světové války byl v letech 1914–1916 coby občan nepřátelského Rakouska-Uherska internován a po propuštění se v tamní krajanské komunitě angažoval pro radikálně socialistický program. V srpnu 1917 stanul v čele (české) sociálně demokratické strany v Rusku a po říjnové revoluci se přidal na stranu bolševiků. Od roku 1918 reprezentoval společně s Aloisem Munou (1866–1946) Českoslovanskou komunistickou stranu na Rusi – sekci Ruské komunistické strany (bolševiků), podílel se na formování oddílů československých rudoarmějců a také vedl československou sekci lidového komisariátu pro národnosti, řízeného J. V. Stalinem. V roce 1920 natrvalo přesídlil do Československa (ČSR), kde se záhy podílel na vzniku Komunistické strany Československa (KSČ). Ve dvacátých letech působil nejdříve ve stranickém aparátu (1921−1923), posléze spolu s otcem pracoval jako sekretář a redaktor v MVS. Od roku 1924 byl členem Profinterny a v roce 1926 se stal redaktorem komunistického Rudého práva. Ve druhé polovině 20. let se odklonil od tzv. bolševizace strany a v roce 1929 otevřeně vystoupil proti Gottwaldovu vedení, za což byl z KSČ vyloučen. Krátce nato obnovil své někdejší členství v ČSDS a v průběhu 30. let se výrazně angažoval v odborech. Během nacistické okupace se stal přední osobností odboje v rámci organizace „Petiční výbor Věrni zůstaneme“. Na přání rezistence také „na oko“ kolaboroval s režimem coby vysoký funkcionář protektorátní NOÚZ a aktivistický novinář. V roce 1942 byl ze strany okupantů donucen veřejně odsoudit atentát na Reinharda Heydricha a obhájit vypálení Lidic. Koncem roku 1942 byla jeho rezistenční činnost odhalena, načež došlo k jeho zatčení a věznění (1943−1945). Za svá veřejná vystoupení během okupace se nevyhnul poválečnému vyšetřování pro kolaboraci, v dubnu 1947 byl však zproštěn viny. V letech 1945−1948 pracoval jako přednosta tiskového odboru Ministerstva výživy a v letech 1947−1948 byl členem Ústředního výboru ČSD. Během únorové vládní krize v roce 1948 podporoval demisi sociálně demokratických ministrů, za což byl po komunistickém státním převratu vyloučen z ČSD a v březnu 1948 odešel do exilu.

Po emigraci žil v Paříži (1948−1949), kde se angažoval v Československém pomocném výboru pro uprchlíky, poté pobýval v Londýně (1949−1951) a následně v kanadském Torontu (1951−1954), kde pracoval v tiskárně jako sazeč. V roce 1954 se vrátil do Francie, kde se zapojil do činnosti RSČ (člen Regionálního výboru v Paříži) a kromě toho také založil a vedl exilovou ČSD, angažoval se v odborovém hnutí (např. jako tajemník Mezinárodní ústředny svobodných odborů v exilu) a působil jako novinář. Od roku 1962 žil v rakouské Vídni.

DOSKOČIL, Zdeněk: Arno Hais. In: MAKARIUSOVÁ, Marie a kol.: Biografický slovník českých zemí. H−Ham. Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2018, s. 67−68. HRUBÝ, Karel: Léta mimo domov. K historii Československé sociální demokracie v exilu. PEJSKAR, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1984, sv. 2. Curych: Konfrontace, 1985, s. 119−121. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 396. TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 48.