Wenzel Jaksch

Vyučil se zedníkem ve Vídni a záhy se zapojil do činnosti rakouské sociální demokracie. V roce 1917 nastoupil vojenskou službu u 29. zeměbraneckého pluku jako muniční dělník. Po vzniku Československa (ČSR) vstoupil do nově vzniklé DSAP. Kromě politických aktivit se věnoval i novinářské profesi. Jako mladý žurnalista podnikal cesty po převážně německy mluvícím československém pohraničí, kde získal vhled do složitých sociálních, politických a ekonomických podmínek obyvatel těchto oblastí. S reportážemi z cest pak pravidelně v letech 1924−1928 seznamoval čtenáře na stránkách hlavního tiskového orgánu DSAP „Sozialdemokrat“. Od roku 1924 byl členem předsednictva DSAP. V letech 1929−1938 za stranu zasedal jako poslanec Národního shromáždění. DSAP vedená jejím tehdejším předsedou Ludwigem Czechem v této době představovala státotvornou stranu stojící na pozicích internacionálního socialismu a výrazně se vymezovala vůči německému nacionalismu. Členové strany byli až do poloviny 30. let ministry koaličních vlád, nicméně neschopnost jejího vedení hájit politické sociální a politické požadavky sudetoněmeckého obyvatelstva v době ekonomické krize ve třicátých letech vedla k výraznému poklesu jejích volebních preferencí. Velkou část jejího voličstva v té době přebrala Sudetoněmecká strana (SdP) Konráda Henleina se svou radikálnější politikou. V březnu 1938 se Jaksch stal předsedou DSAP. Jeho politický program, který měl obnovit popularitu sociálně demokratických ideálů mezi sudetoněmeckým obyvatelstvem, spočíval v realizaci principů tzv. lidového socialismu. Ten prosazoval sociálně demokratický program v kombinaci s důrazem na německé národní zájmy v rámci ČSR. Svou koncepci ale nestihl vzhledem k nastupující mezinárodní politické krizi na podzim 1938 realizovat. Během mnichovských událostí stála ale DSAP pevně na straně ČSR. Jaksch obhajoval integritu republiky a snažil se hrát roli prostředníka mezi československou vládou, sudetoněmeckými kruhy a svými kontakty v rámci britské labouristické strany. Po okupaci českých zemí v březnu 1939 odešel do londýnského exilu, v němž setrval až do roku 1949. Po vytvoření prozatímního československého exilového zřízení docházelo k jeho permanentním střetům s prezidentem Edvardem Benešem. DSAP vedla v Londýně opozici německých sociálně demokratických exulantů proti Benešovi především v otázce poválečného odsunu německého obyvatelstva z Československa, jemuž se snažil zabránit. Odmítal obnovení československého státu v jeho předmnichovských hranicích a roku 1942 oficiálně protestoval proti faktickému odvolání Mnichovské dohody ze strany britské vlády. Po skončení druhé světové války v roce 1945 zůstal v Londýně, kde se v témže roce oženil. Roku 1949 přesídlil s rodinou do nově vzniklé Spolkové republiky Německo (SRN), kde měl na Ministerstvu sociální péče na starosti Úřad pro uprchlíky a vysídlence.

Roku 1953 byl zvolen poslancem Německého spolkového sněmu za Sociálnědemokratickou stranu Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschlands, SPD). Od roku 1964 byl až do své smrti předsedou „Svazu vyhnanců“, který zastřešoval spolkové organizace odsunutých Němců. Patřil k zastáncům evropského integračního procesu a v rámci vnitrostranické diskuze uvnitř SPD náležel k podporovatelům obratu k tzv. nové východní politice (Neue Ostpolitik) pozdějšího západoněmeckého kancléře a ministra zahraničí Willyho Brandta, spočívající v „normalizaci“ vztahů mezi oběma rozdělenými německými státy. Zemřel při automobilové nehodě roku 1966. Oslavný projev nad jeho rakví pronesl právě Willy Brandt.

Archiv Poslanecké sněmovny - f. Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění, inv. j. 974.

JAKSCH, Wenzel: Ztracené vesnice, opuštění lidé… Reportáže z českého pohraničí 1924 až 1928. Praha: Academia, 2017. TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 60. TOMEŠ, Josef, a kol.: Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha − Litomyšl: Paseka, 1999, s. 82.