Edvard Kardelj

Po vystudování pedagogické školy v Lublani se zapojil do místní komunistické mládeže a záhy se stal členem ilegální Socialistické dělnické strany (známá také jako Komunistická strana Jugoslávie, KSJ). Za svou účast na protirežimních demonstracích v roce 1930 strávil dva roky v bělehradském vězení. Po svém propuštění na svobodu se stal jedním z vůdců slovinské sekce KSJ, která mezitím prošla na příkaz stalinského vedení Komunistické internacionály (Kominterny) čistkami. Roku 1934 se seznámil s Josipem Brozem Titem a záhy emigroval přes Československo do moskevského exilu. Zde se zapojil do činnosti Kominterny a záhy se stal součástí nového vedení ilegální KSJ v čele s Titem (spolu s Milovanem Djilasem a Alexandrem Rankovićem). Po návratu do Jugoslávie se kromě práce ve vedení KSJ zapojil i do budování částečně nezávislé Komunistické strany Slovinska. Mezi lety 1937 a 1941 se pro své opoziční aktivity ocitl znovu ve vězení. Po okupaci Jugoslávie roku 1941 se zapojil do domácího odboje a stal se jedním z hlavních organizátorů partyzánských jednotek podléhajících Titovu vedení ve Slovinsku. Titovým komunistickým silám se podařilo získat rozhodující vliv v rámci ústředního odbojového orgánu, Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie, a po skončení válečných operací v květnu 1945 uchvátit moc v zemi. Jako Titův nejbližší spolupracovník zastával Kardelj hned po osvobození nejvýznamnější vládní posty. V letech 1946−1963 vykonával funkci vicepremiéra, v letech 1948−1953 byl ministrem zahraničních věcí. Pro své velké teoretické znalosti patřil k hlavním autorům první poválečné ústavy, sepsané roku 1946 ještě po sovětském vzoru. Poté se podílel na tvorbě všech následujících ústav (v letech 1953, 1963 a 1974) a stal se hlavním ideologem nového režimu. Ve funkci ministra zahraničí musel čelit stále většímu tlaku Sovětského svazu (SSSR) na potlačení jugoslávské autonomie, což vedlo v sovětsko-jugoslávskou roztržku a vyloučení Jugoslávie z Informačního byra komunistických a dělnických stran (Informbyro) v roce 1948. Jako hlavní ekonomický stratég Titova režimu musel řešit hospodářské důsledky této roztržky. Jugoslávie záhy navázala obchodní styky se západními zeměmi a Kardelj byl spolu s Djilasem a Vladimirem Bakarićem autorem nové hospodářské politiky „národního socialismu“, spočívající v zásadním zapojení pracujících zaměstnanců do fungování podniků a omezení koncepce plánovaného hospodářství.

Po odstavení Djilase a Rankoviće v průběhu 50. let vzrostl jeho vliv ve vedení předsednictva komunistické strany, přejmenované roku 1952 na Svaz komunistů Jugoslávie. V 60. letech jeho vliv poněkud poklesl, pravděpodobně i v souvislosti s následky nehody, kdy jej při lovu postřelil a vážně zranil srbský politik Jovan Veselinov. V době československého Pražského jara v roce 1968 patřil k inspirátorům zdejších politiků a ekonomů, především pro svůj koncept podnikových samospráv. Jako člen předsednictva strany inicioval oficiální odsouzení vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa roku 1968 a vyjádření podpory Alexanderu Dubčekovi ze strany jugoslávských komunistů. Po roce 1973 opět vzrostl jeho vliv a podílel se na tvorbě ústavy z roku 1974, která řešila především otázku státoprávního uspořádání nesourodé federace. Podle jeho představ měla být Jugoslávie pospolitou konfederací šesti republik a dvou autonomních oblastí (Vojvodiny a Kosova) s důrazem na výrazný podíl politické autonomie jednotlivých samosprávných jednotek. Byl považován za Titova nástupce, avšak zemřel ještě před prezidentovým úmrtím v únoru 1979.

DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938–1991. I. díl: Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. Encyklopedie Britannica, Edvard Kardelje (online, 11. 10. 2022): https://www.britannica.com/biography/Edvard-Kardelj PIRJEVEC, Jože: Jugoslávie 1918–1992. Vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha: Argo, 2000. PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. II. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, 455−456.