Jaroslav Kleiner

Narodil se v rodině řezníka v malé obci Lužná u Rakovníka. Roku 1923 odešel do Prahy, kde se zapsal ke studiu na Českém vysokém učení technickém (ČVÚT). Jako hluboce věřící člověk se již během studií zapojil do činnosti Young Men´s Christian Association (česky Křesťanské sdružení mladých mužů, YMCA). Jako zástupce její české sekce se zúčastnil konference organizace v Rumunsku a v průběhu dalších let navázal kontakty s jejími dalšími členy, s nimiž za okupace spolupracoval v odboji. Během působení v řadách YMCA se také seznámil se svou budoucí manželkou Antonií Steinitzovou, s níž se roku 1927 oženil. Po ukončení studií v roce 1929 získal práci laboranta a technického pracovníka ve Vojenském technickém ústavu. Od roku 1931 pak působil v Československém rozhlasu, kde se vypracoval z řadového technika až na šéfa technického úseku. Pro své vynikající jazykové vybavení a odbornou erudici byl v průběhu třicátých let vysílán na zahraniční stáže do Velké Británie, Německa i Holandska, kde se školil v technickém zajištění rozhlasového provozu. Významná byla i jeho činnost v oblasti inovací na poli elektrotechniky a akustiky. Jeho patent na desky tlumící zvuk našel široké uplatnění při zlepšování akustických vlastností nahrávacích studií. Začal navrhovat rozhlasová studia v hlavní budově Československého rozhlasu i v mimopražských lokalitách a podílel se na konstrukci zkušební síně Národního divadla či hudebních sálů Státní konzervatoře v Praze. Po nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 se spolu se svou ženou zapojil do vznikajícího domácího odboje. Z počátku se podílel na rozšiřování ilegálních protiněmeckých tiskovin, jako byly časopisy „V boj“, „Český kurýr“ a další texty z provenience odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Později se staly pro odboj klíčovými především jeho odborné schopnosti a zkušenosti v oblasti elektrotechniky a provozu radiotelegrafických přístrojů, které byly nutné pro zajištění stabilního kontaktu se zahraničním londýnským centrem. Přímo v rozhlase se zapojil do skupiny okolo Stanislava Singera, pro kterou zkonstruoval rozhlasové přijímače a pomáhal zajistit radiotelegrafické spojení se spolupracovníky odboje v Rakousku. Postupně se manželé Kleinerovi angažovali i v odbojových aktivitách Československého Červeného kříže a radiotelegrafické skupiny Obrany národa. Pomáhali též se zajišťováním vhodného úkrytu pro parašutistické výsadky z Londýna (skupina „Percentage“) a uchováváním zbraní a dalšího materiálu pro budoucí protiněmecké povstání. Osudovým se mu stalo zapojení do skupiny okolo zpravodajského důstojníka majora Josefa Jedličky, jenž působil jako spojka mezi zastřešující organizací domácí rezistence Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD) a Sovětským svazem. Po Jedličkově zatčení v říjnu 1941 došlo k prozrazení mnoha členů jeho konspirační sítě, včetně manželů Kleinerových. Po svém zatčení 16. října 1941 byl Jaroslav Kleiner vězněn na Pankráci a o dva měsíce později byl odsouzen k trestu smrti. Po krátkém pobytu v terezínské Malé pevnosti byl spolu s dalšími odbojáři převezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde ho spolu s dvaceti dalšími osobami zabili, pravděpodobně benzínovou injekcí přímo do srdce, dne 13. února 1942. Jeho manželka Antonie se po válce stala obětí v komunisty vykonstruovaném procesu se skupinou kolem Milady Horákové, v níž byla roku 1950 odsouzena na doživotí.

Národní archiv - f. Okupační vězeňské spisy (101), sign. 101-636-5.

Český rozhlas, Jaroslav Kleiner − z rozhlasových studií až do Mauthausenu (online, cit. dne 1.4.2025): https://temata.rozhlas.cz/jaroslav-kleiner-z-rozhlasovych-studii-do-mauthausenu-8044885; ČVANČARA, Jaroslav. Pátek třináctého. In: Paměť a dějiny, Praha: ÚSTR, 2014, č. 2, s. 100–110.