Václav Klofáč

Po maturitě na gymnáziu v Německém Brodě krátce studoval na Lékařské a později Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Během studií se angažoval v pokrokovém hnutí a byl členem Národní strany svobodomyslné (tzv. mladočeši); v letech 1890−1899 působil jako redaktor „Národních listů“. Roku 1898 spoluzaložil Českou stranu národně sociální (od roku 1926 Československá strana národně socialistická, ČSNS) a patřil od počátku k jejím čelným představitelům. Byl tvůrcem jejího prvního volebního programu a od voleb roku 1901 pravidelně zasedal v nejvyšším rakouském zákonodárném sboru, Říšské radě. V letech 1908−1913 byl též poslancem Českého zemského sněmu. V roce 1907 založil ústřední deník ČSNS „České slovo“. Strana zastávala pod jeho vedením před první světovou válkou protirakouský, protiválečný a panslavistický kurz se silnou orientací na Rusko. Jako válečný zpravodaj se zúčastnil rusko-japonské války (1904−1905) a při té příležitosti navázal kontakty s významnými ruskými politiky. V rámci svých služebních cest do USA též vybudoval důležité styky s tamějšími českými krajany. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 jej rakouské úřady zatkly a nechaly uvěznit nejprve ve Vídni, posléze v Praze. V květnu 1917 byl obžalován z velezrady, nicméně na základě amnestie nového rakouského císaře Karla I. byl v červenci téhož roku propuštěn na svobodu. Po propuštění se plně angažoval ve službách protihabsburského odboje. Od roku působil jako předseda Českého státoprávního výboru na Říšské radě, jenž volně sdružoval protirakousky orientované strany vyjma sociální demokracie. Od roku 1918 též zastával funkci místopředsedy nejvyššího výboru české (československé) reprezentace, Národního výboru československého. V den vyhlášení samostatného československého státu 28. 10. 1918 se zúčastnil jednání delegací domácího a zahraničního odboje ve švýcarské Ženevě, přičemž jeho místo v Praze při této významné události zaujal jeho stranický kolega a rival Jiří Stříbrný. Po vzniku Československa zastával v letech 1918−1920 post prvního ministra národní obrany. V této roli čelil mnoha složitým výzvám souvisejících především s udržením státní moci v pohraničních německých oblastech českých zemí a s maďarským vpádem na Slovensko roku 1919. V letech 1918 až 1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění; od voleb 1920 až do roku 1939 zastával post senátora a krátkou dobu i předsedy Senátu. V letech 1918 až 1938 vykonával funkci předsedy ČSNS. Jeho vliv na směřování strany ale od poloviny 30. let postupně slábnul. Po vzniku druhé republiky prosadil začlenění ČSNS do konzervativního uskupení Strany národní jednoty. Zemřel v ústraní během nacistické okupace v Dobříkově u Vysokého Mýta.

KOLÁŘ, František: Politická elita meziválečného Československa 1918−1938, Praha: Pražská edice, 1998, s. 127−128. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. II. díl K–P. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 81.