Menu

Vladimir Iljič Lenin

Ruský revolucionář, politik, marxistický teoretik, vůdce ruských komunistů (bolševiků). Jako hlavní aktér Velké říjnové revoluce a zakladatel Sovětského svazu patří k nejdůležitějším osobnostem moderních dějin.

Životopis

Narodil se jako syn gymnaziálního učitele. Jeho život ovlivnila smrt jeho staršího bratra Alexandra, který byl jako anarchistický revolucionář odsouzen k smrti a popraven za přípravu atentátu na cara Alexandra III. Vladimir studoval práva v Kazani, nicméně byl ze studií záhy vyloučen pro svou účast na studentských protestech a vykázán do vyhnanství. Tehdy se detailně seznámil s dílem Karla Marxe a stal se zapáleným marxistou. Po návratu z exilu se s rodinou přestěhoval do Samary a zapsal se k dálkovému studiu práv na petrohradské univerzitě. Po absolutoriu pak od roku 1892 provozoval v Petrohradě právnickou praxi a současně se věnoval intenzivnímu studiu marxismu. Zapojil se do činnosti Ruské sociálně demokratické strany dělnické (RSDDS) a roku 1895 poprvé navštívil západní Evropu, kde navázal kontakty s exilovými představiteli ruských marxistů, především pak se svým mentorem Georgijem Plechanovem. Po návratu do Ruska se stal vůdčí osobností petrohradských marxistů a spolu se svým nejlepším přítelem a budoucím rivalem Juliem Martovem založil Svaz boje za osvobození dělnické třídy, zárodek první radikálně levicové strany v Rusku. Tento svaz vyvíjel činnost v oblasti přípravy stávek a šíření letáků mezi továrními dělníky. Za své aktivity byl odsouzen k dalšímu vyhnanství na Sibiř, kde se seznámil se svou pozdější manželkou Naděždou Krupskou. Roku 1900 opustil Rusko a během pobytu v Mnichově začal spolu s Plechanovem a Martovem vydávat stranický časopis Jiskra. Roku 1902 vydal své zásadní dílo s názvem Co dělat?, v němž nastínil strategii převzetí moci v Rusku revoluční stranou pracujících a vytvoření diktatury proletariátu. Roku 1903 se zúčastnil kongresu RSDDS v Bruselu, na němž došlo k rozštěpení strany na dvě křídla − Leninovy bolševiky, prosazující radikální revoluční metody, a Martovovy umírněné menševiky. Obě frakce spolu trvale soupeřily o vliv ve straně a k definitivnímu rozkolu mezi nimi došlo na kongresu strany v Praze roku 1912. Během revolučních událostí v roce 1905 pomáhal organizovat dělníky v Petrohradě a poté opět odešel do exilu, kde s hrstkou nejvěrnějších spolupracovníků vydával deník Pravda. Po vypuknutí první světové války žil ve Švýcarsku, kde publikoval další dílo s názvem Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, v němž podal marxistické vysvětlení války. Po svržení carského režimu během únorové revoluce v roce 1917 a nastolení demokratické vlády v Rusku se rozhodl pro návrat do vlasti, kde plánoval uskutečnění socialistické revoluce. Zřejmě s podporou německé vlády se vydal se svými spolupracovníky v zaplombovaném vlaku ze Švýcarska přes území Německa a Švédska a vzápětí dorazil v dubnu 1917 do Petrohradu. Zde vytvořil čtyřčlenné politbyro Všesvazové komunistické strany (bolševiků) (zkráceně VKS (b)) a pracoval na převzetí moci. Ve svém spise Stát a revoluce poprvé představil koncept revoluční vlády dělnických rad neboli sovětů. Bolševikům se pak během revolučních událostí 7.− 8.listopadu 1917, známých jako Velká říjnová socialistická revoluce, podařilo uchopit moc. Lenin se jako vůdce revoluce stal předsedou nové vlády − Rady lidových komisařů. Nová vláda vydala dva důležité dekrety − dekret o půdě, slibující rozdělení statkářské půdy rolníkům, a především dekret o míru, jenž sliboval rychlé ukončení války s Německem. Ten přinesl tzv. brestlitevský mír z března 1918, který sice na jednu stranu znamenal obrovské územní ztráty, ale na druhé straně umožnil bolševikům zaměřit se na udržení revoluce. Záhy vypukla krvavá občanská válka mezi bolševiky („rudými“) a jejich nejednotnými odpůrci („bílými“). V té bolševici zvítězili díky politice „válečného komunismu“, který přinesl masivní znárodnění průmyslových podniků a bank a kontrolu zemědělství. Poté upevnili moc a vytvořili rozsáhlý byrokratický aparát kontrolující celou společnost, jehož součástí byla i obávaná tajná policie ČEKA (Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží). V roce 1919 založil Lenin Komunistickou internacionálu (Kominterna), sdružující komunistické strany v evropských zemích, jejímž cílem bylo další šíření bolševické revoluce. Špatný zdravotní stav související s následky atentátu, spáchaného Fanny Kaplanovou roku 1918, a s prodělanou mrtvicí jej roku 1922 vyřadily z politického života. Ve své závěti z roku 1923 varoval před ambicemi J. V. Stalina. Zemřel v důsledku další mrtvice roku 1924.

K dalšímu čtení

Encyklopedie Britannica, V. I. Lenin (online, 25. 10. 2022): https://www.britannica.com/biography/Vladimir-Lenin/Leadership-in-the-Russian-Revolution SERVICE, Robert. Lenin. Praha: Argo, 2002. TEED, Peter. Moderní oxfordský slovník 20. století. A. Hitler. Praha: Knižní klub, 1994, s. 287−288.
i
Narození:
10. 4. 1870
Simbirsk (Uljanovsk), Ruské impérium
Úmrtí:
21. 1. 1924
Gorki, SSSR
Člen KSČ:
Ne
Národnost:
ruská
Manžel / manželka:
Naděžda Krupská (1869)