Václav Majer

Narodil se v domkářské rodině. Od patnácti let pracoval jako horník na Mostecku. Po absolvování dvouleté prezenční vojenské služby se stal tajemníkem lounské odborové organizace sociálně demokratického zemědělského dělnictva. V letech 1935−1938 působil jako předseda Svazu domkařů a malorolníků při Československé straně sociálně demokratické dělnické (ČSDSD), jejímž byl dlouholetým členem a funkcionářem – např. v letech 1937−1938 zasedal v Ústředním výkonném výboru (ÚVV). Za nacistické okupace se stal vedoucím tajemníkem Národního souručenství (sekce „Radost ze života“), v němž se zasloužil o zřizování rekreačních táborů pro děti a zotavoven pro dělníky. Vedle toho se také zapojil do odboje, kvůli čemuž byl v únoru 1940 nucen uprchnout do exilu. Ve Francii se stal příslušníkem Československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie v červnu 1940 přesídlil do Velké Británie, kde se stal členem Státní rady československé (1942−1945) a ministrem průmyslu, obchodu a živností londýnské exilové vlády. Po osvobození působil v předsednictvu Československé sociální demokracie (ČSD), zasednul coby poslanec v Prozatímního i Ústavodárném Národním shromáždění (1945−1948) a působil ve vládě jako ministr výživy (1945−1948). V poválečné době byl v rámci ČSD hlavním představitelem protikomunistického křídla. Také díky jeho přičinění byl na brněnském sjezdu v listopadu 1947 poražen v boji o post předsedy ČSD prokomunisticky orientovaný Zdeněk Fierlinger. Během únorové vládní krize v roce 1948 podpořil s výhradami demisi ministrů nekomunistických stran a dne 25. 2. 1948 ji sám také podal.

Po komunistickém převratu a ovládnutí sociální demokracie „Fierlingerovci“ byl zbaven všech funkcí a vyloučen ze strany. V létě 1948 odešel do exilu ve Velké Británii a posléze v USA. Od září 1948 až do své smrti působil jako předseda exilové sociální demokracie. V roce 1949 se také stal členem výboru Rady Svobodného Československa, dále se angažoval v Mezinárodním ústředí svobodných odborů v exilu, Socialistické internacionále či Shromáždění podmaněných národů. Také byl členem Společnosti pro vědy a umění, vystupoval v rozhlasových relacích Hlasu Ameriky či Svobodné Evropy, psal články a úvahy do krajanského exilového tisku a na četných shromážděních burcoval veřejnost k boji proti komunistickému režimu v Československu.

PEJSKAR, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1984, sv. 1. Curych: Konfrontace, 1982, s. 66−70. TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 88−89.