Karl Marx

Pocházel z intelektuálně založené židovské rodiny. Jeho rodiče zastávali funkce v pruské státní správě a svůj původ odvozovali z dlouhé linie židovských rabínů, krátce před jeho narozením však konvertovali k luteránství. Po maturitě se roku 1836 přihlásil ke studiu na univerzitě v Bonnu a o rok později začal studovat práva a filozofii v Berlíně, kde se seznámil s učením Georga Wilhelma Hegela, jehož filozofie ducha měla na jeho pozdější dílo zásadní význam. Marxovo myšlení ovlivnila především skupina mladohegelovců, reprezentovaných Brunem Bauerem, která se k Hegelovu dílu stavěla kriticky. Hlavním pro utvoření jeho myšlenkového systému se ukázalo vydání knihy Podstata křesťanství od mladohegelovce Ludwiga Feuerbacha, ve které její autor zásadně polemizoval s Hegelovou tezí, že je hmota závislá a podřízená duchu. Toto pojetí materialismu v kombinaci s Hegelovou definicí dialektiky, spočívající v názoru, že dějinný vývoj je ovlivněn neustálým střetáváním protichůdných fenoménů, se stalo základním pilířem Marxova ideového schématu. Roku 1841 získal doktorát na univerzitě v Jeně poté, co obhájil doktorskou práci na téma srovnání antické filozofie Démokrita a Epikúra. Od roku 1842 svými články pravidelně přispíval do liberálního deníku Rheinische Zeitung, kde se pro své postoje poprvé setkal s cenzurou ze strany pruských úřadů. V té době se také spřátelil a navázal úzkou spolupráci s filozofem Friedrichem Engelsem, s nímž později pracoval na svých zásadních textech. V roce 1843 odešel s rodinou do Paříže, kde se společně s Arnoldem Rugem podílel na vydávání Německo-francouzské ročenky. Během pařížského pobytu se názorově rozešel s umírněnými socialisty a stal se stoupencem radikální revoluce. Roku 1845 se vzdal pruského občanství a emigroval spolu s Engelsem do Bruselu, kde sepsali svá zásadní díla Německá ideologie (1846), v níž představili materialistický koncept historického vývoje, a především pak Manifest komunistické strany (1848). Ten se stal základním programovým dokumentem Svazu komunistů (založen v Londýně roku 1847). Autoři v něm nastínili nutnost nevyhnutelného třídního boje mezi proletariátem a buržoazií a zrušení soukromého vlastnictví. Po revolučních událostech v Evropě roku 1848 se Marx přesunul na krátký čas do Kolína nad Rýnem, kde se pokoušel získat podporu pro myšlenky socialistické revoluce. V květnu 1849 jej pruské úřady opět vykázaly ze země a donutily k emigraci do Londýna, kde strávil zbytek života. V Anglii žil se svou rodinou zpočátku v těžkých materiálních podmínkách, v nichž přežil především díky výrazné finanční pomoci Engelse. V roce 1851 se stal pravidelným dopisovatelem amerického periodika The New York Tribune, pro který napsal v letech 1851−1862 zhruba 500 článků, čímž si zajistil určitý zdroj příjmů. Roku 1859 publikoval svou první knihu Kritika politické ekonomie, jež se zaměřovala na oblast ekonomické teorie. Od roku 1867 nesystematicky pracoval na svém nejrozsáhlejším (nedokončeném) díle − čtyřsvazkové analýze fungování kapitalistického systému a způsobu výroby s názvem Kapitál (s podtitulem Kritika politické ekonomie). Podle Marxových závěrů je existující kapitalistický systém založen na vykořisťování člověka a je odsouzen k zániku v momentě, kdy se proletariát zmocní vlády ve světě, osvobodí člověka a vrátí mu jeho důstojnost. Jeho politická izolace skončila roku 1864, kdy se podílel na vzniku první mezinárodní organizace sdružující socialistické dělnické strany a svazy, tzv. Mezinárodní asociace pracujících (známá též jako První internacionála). Jako její hlavní inspirátor a duchovní vůdce stál u jejího ustavujícího kongresu, konaného v Londýně, a byl též členem výkonného orgánu organizace, generální rady. V rámci První internacionály se střetával s protivníky z řad umírněných socialistů a anarchistů (např. spor s Michailem A. Baukninem). Marx byl až do počátku 70. let 19. století v evropské politice nepříliš známou osobností, což se změnilo na jaře 1871, kdy se v březnu v Paříži na krátkou dobu ujala moci první radikálně socialistická vláda na světě − tzv. Pařížská komuna. Její vláda sice byla po pár měsících potlačena, nicméně do jejího programu se zásadně promítly Marxovy myšlenky a hodnoty První internacionály a byla též považována za první příklad tzv. diktatury proletariátu. Po její porážce docházelo v rámci První internacionály k dalšímu názorovému štěpení. Po přestěhování sídla organizace do New Yorku v roce 1872 po a vyloučení „bakuninistů“ ztrácela svůj význam a roku 1876 zanikla. Ve druhé polovině 70. let 19. století se též ukázaly rozdíly mezi radikálním marxismem a reformní sociální demokracií, které se nejostřeji projevily v Marxově spise Kritika Gothajského programu. V něm tepal postupy a metody svého někdejšího žáka a zakladatele německé sociální demokracie Ferdinanda Lassala, který se podle něj svým konsensuálním přístupem a oportunistickou argumentací, podle níž lze socialistických cílů dosáhnout prostřednictvím kompromisů se státem, dopouštěl zrady ideálů socialistického hnutí. Po Marxově smrti se jeho učení stalo nejen ideovým základem socialistické a komunistické politiky, ale rovněž zásadně ovlivnilo historiografii a ekonomickou teorii 20. století.

BROWN, Archie: Vzestup a pád komunismu. Praha: Jota, 2011. Encyklopedie Britannica, Karl Marx (online, 10. 10. 2022): https://www.britannica.com/biography/Karl-Marx PROCHÁZKA, Vladimír a kol.: Příruční slovník naučný. III. díl. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1962, s. 62−64. TEED, Peter: Moderní oxfordský slovník 20. století. Praha: Knižní klub, 1994, s. 322−323.