Benito Mussolini

Narodil se do chudé rodiny kováře a učitelky. Přestože měl ve škole řadu problémů s chováním a ze dvou institucí byl vyloučen, vystudoval nakonec v roce 1901 učitelský ústav. Záhy však došel k přesvědčení, že pro něj profese učitele není vhodná. Začal se politicky angažovat v Italské socialistické straně a odešel do Švýcarska, čímž se vyhnul vojenské službě. Nadále se živil pomocnými dělnickými pracemi a posléze novinařinou, přičemž si postupně získával pověst mladého revolucionáře a člověka s pozoruhodným řečnickým talentem, který uplatňoval na četných politických shromážděních k posílení práv dělníků. Nakonec byl ze země vyhoštěn, což vedlo k jeho návratu do Itálie v roce 1904. V letech před první světovou válkou se stal relativně známým socialistou, publikujícím v řadě periodik, přičemž založil také svůj vlastní týdeník „La Lotta di Classe“ („Třídní boj“). Jelikož se profiloval jako schopný levicový novinář, nastoupil v roce 1912 do redakce oficiálních socialistických novin „Avanti!“ („Kupředu!“). V roce 1913 napsal také své pojednání „Giovanni Hus, il Veridico“ („Jan Hus, hlasatel pravdy“), které vyšlo v Římě. Přes prvotní agitaci proti vstupu Itálie do vojenského konfliktu, brzy pochopil, že válka by mohla přinést také sociální revoluci. Jednou z jeho tezí bylo, že internacionalismus nemusí být nutnou součástí myšlenky socialismu. Převzal vedení redakce nacionalistického listu „Il Popolo d'Italia“ („Lid Itálie“) a posléze odešel na frontu. V řadách italské branné moci působil v letech 1915−1917 a během bojů utrpěl těžké zranění. Do civilního života se vrátil jako přesvědčený antisocialista a muž předurčený k tomu, aby opětovně „povznesl Itálii“. V roce 1919 založil organizaci Fasci di Combattimento (Bojové svazky), která se roku 1921 změnila na fašistickou stranu – Partito Nazionale Fascista. Záhy si získal obdiv širokých mas svým charismatickým vystupováním a sliby o zlepšení sociálních podmínek. Když si fašistické hnutí vybudovalo širokou základnu založenou na prosazování myšlenek nacionalismu a antibolševismu, začal Mussolini plánovat převzetí moci na celostátní úrovni. Roku 1921 byl zvolen do italského parlamentu. Údernou silou jeho hnutí byly oddíly „Černých košil“ tvořené příslušníky někdejších přepadových jednotek italské armády, kteří útočili na představitele levicových stran a organizací. Dne 28. 10. 1922 vyhlásil pochod na Řím a pod heslem: „Roma! Roma! Roma!“ naplánovali fašisté násilné převzetí moci v hlavním městě. Pod tíhou událostí italský král Viktor Emanuel III. kapituloval a jmenoval Mussoliniho předsedou vlády. Stal se nejmladším premiérem Itálie a od roku 1925 již vládnul jako diktátor a nositel titulu „capo del governo e duce del fascismo“ („šéf vlády a vůdce fašismu“). Mnoho Italů, zejména z řad střední třídy, jeho vládu uvítalo. Byli unaveni stávkami a nepokoji a byli připraveni podřídit se jeho moci za předpokladu, že bude stabilizováno národní hospodářství a zemi navrácena důstojnost. Přestože v následujících letech zlikvidoval opozici, provedl sociální reformy a podpořil veřejné práce, přičemž se mu podařilo udržet si přízeň vlastníků půdy, průmyslníků i papežství, sociální rozdíly zůstávaly stále značné a pro řešení strukturálních problémů italského státu a ekonomiky se udělalo jen málo. Problémy se snažil vyřešit zahraniční expanzí a spojenectvím s nacistickým Německem, což bylo začátek jeho konce. V říjnu 1935 napadnul Habeš (Etiopii), kterou se mu nakonec za cenu značných ztrát na civilním obyvatelstvu i mezinárodní prestiže podařilo dobýt. V říjnu 1936 vzniknul pakt „Osa Berlín-Řím“ (později „Berlín-Řím-Tokio“). V roce 1938 Mussoliniho vláda přijala po vzoru Německa v Itálii antisemitské protižidovské zákony, čímž připravila půdu pro deportaci přibližně 20 % italských Židů do německých táborů smrti. Přestože Mussolini nebyl jednoznačně přesvědčen, že válka bude mít pozitivní vliv na budoucnost Itálie, nakonec převážila touha po „podílu na kořisti“ a tak 10. 6. 1940 vstoupil do druhé světové války po boku Adolfa Hitlera. V následujících letech však „hrál druhé housle“ a boje na frontách končily pro italská vojska často zdrcujícími porážkami, které musely být kompenzovány záchranou ze strany Německa (např. konflikt s Řeckem, spoluúčast na invazi do SSSR, či severoafrické tažení). V červenci 1943 byl defacto sesazen z funkce a dne 24. 7. 1943 zatčen a vězněn nejprve na ostrově Ponza, poté na odlehlém ostrově u pobřeží Sardinie a nakonec byl převezen do hotelu vysoko na Gran Sasso d'Italia v horách Abruzzi. Dne 12. 9. 1943 se ho podařilo vysvobodit německému výsadkářskému komandu pod velením Otto Skorzenyho. Poté přistoupil na Hitlerův návrh, aby na severu vytvořil novou fašistickou vládu a popravil ty členy Velké rady včetně svého zetě hraběte Galeazze Ciana, kteří předtím stáli za jeho sesazením. Nově ustavená Repubblica Sociale Italiana v Salò byla pouze „loutkovým“ státem vydaným na milost a nemilost nacistickému spojenci. Když se německá obrana v Itálii zhroutila a Spojenci rychle postupovali na sever, postavil se Mussolini proti odletu ze země a rozhodnul se dále bojovat. Během přesunu v převlečení za německého vojáka směrem k rakouskému Innsbrucku byl poznán italskými partyzány, zajat a krátce poté i se svojí milenkou Clarettou Petacciovou zastřelen 28. 4. 1945.

Encyclopedia Britannica, Benito Mussolini (online, 4. 5. 2025): https://www.britannica.com/biography/Benito-Mussolini; Wikipedie – Otevřená encyklopedie, Benito Mussolini (online, 4. 5. 2025): https://cs.wikipedia.org/wiki/Benito_Mussolini