Mořic Pícha

Studoval teologii a církevní právo v Římě, kde byl roku 1893 vysvěcen na kněze. Po návratu do českých zemí vykonával duchovní službu v menších obcích na Karlovarsku. Od roku 1897 byla jeho církevní kariéra spjata s pražskou arcidiecézí. Vykonával funkce ceremoniáře a osobního tajemníka pražských arcibiskupů a v roce 1912 se stal metropolitním kanovníkem v Katedrále svatého Víta, Vojtěcha a Václava. Od roku 1917 zastával post kancléře konzistoře (správního úřadu) pražského arcibiskupství. Patřil k uznávaným odborníkům v oblasti církevního práva a své texty publikoval mimo jiné i na stránkách věstníku „Díla šíření víry“, jehož byl ve dvacátých letech ředitelem. Udržoval styky s nejvyššími představiteli papežské kurie a roku 1921 obdržel z rukou Svatého otce Pia XI. (1857–1939) nejvyšší papežské vyznamenání, jmenování apoštolským protonotářem. Po rezignaci pražského arcibiskupa Františka Kordače (1852–1934) v červenci 1931 řídil pražskou arcidiecézi z pozice kapitulního vikáře až do volby nového primase českého. Jeho aspirace stát se Kordačovým nástupcem zůstaly nenaplněny, neboť na svatovojtěšský stolec usedl v říjnu 1931 dosavadní královéhradecký biskup Karel Kašpar (1870–1941). Pícha se stal nakonec jeho nástupcem právě v Hradci Králové – správy východočeské diecéze se ujal v prosinci 1931. Formování v prostředí rakouské monarchie a římských církevních škol z něj činilo odpůrce inovačních snah v rámci katolického ritu. V rámci výkonu biskupského úřadu lpěl na rigidním dodržování liturgických předpisů a jeho vyhlášená přísnost vůči farníkům mu v diecézi vynesla přezdívku „Ivan Hrozný“. V průběhu nacistické okupace českých zemí projevoval loajalitu vůči nacistickému okupačnímu režimu a na Nový rok 1944 dokonce odeslal blahopřejný dopis protektorátnímu ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi (1893–1945). Věrnost Třetí říši během okupačních let se stala terčem jeho kritiky po osvobození Československa v květnu 1945 a především po komunistickém uchopení moci v únoru 1948. Bezprostředně po komunistickém převratu patřil k zastáncům modu vivendi mezi církví a novou státní mocí a nijak výrazně se neangažoval ve prospěch duchovních, kteří se ocitli v nemilosti nového režimu. Do tábora odpůrců komunistů jej přivedla až v červnu 1949 státní mocí organizovaná tzv. Katolická akce, jež si kladla za cíl ovládnout a rozložit církev pomocí kolaborujících duchovních. Patřil ke klíčovým signatářům pastýřského listu „Hlas československých biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“, jenž se stal na delší dobu jedním z posledních významných projevů kritiky komunistické politiky ze strany tuzemské katolické církve. Píchovy kroky vedly k jeho postupné izolaci ze strany represívních orgánů a domácí internaci v květnu 1950.

Pod stupňujícím tlakem režimu se rozhodl pro spolupráci s lidově demokratickou mocí. V březnu 1951 složil slib věrnosti Československé republice (ČSR), jenž byl podmínkou pro další výkon duchovní činnosti. Poslední léta výkonu biskupského úřadu byla ve znamení otevřené podpory komunistického režimu, která se výrazně projevovala především v obsahu jeho prorežimních pastýřských listů.

KAFKA, Jan. Církevní politika KSČ a státu v severovýchodních Čechách v letech 1948–1960. Disertační práce. Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2015. TOMEŠ, Josef a kol.: Československý biografický slovník. Praha: Academia, 1992. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. II. díl K–P. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 570–571.