Amelie Posse-Brázdová

Pocházela z významného starého švédského aristokratického rodu. Jejím otcem byl hrabě Fredrik Arvidsson Posse a matkou Audy Gunhilda Wennerbergová. Od mládí tíhla k umělecké tvorbě. Studovala na univerzitě v Lundu a poté hudbu, malířství a architekturu v Kodani. V letech 1904–1912 byla manželkou kriminálního psychologa Andrease Bjerreho. Poté žila do roku 1925 v Římě, kde si vzala za muže českého malíře Otakara Brázdu (1887–1977), s nímž se v letech 1916−1918 zapojila do československého zahraničního odboje v Itálii. Z manželství vzešli dva synové – starší Bohuslav se později stal pilotem britské Royal Air Force (RAF) a mladší Jan byl výtvarníkem. Byla osobní přítelkyní T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. V letech 1925−1939 žila s rodinou v Československu (ČSR) na zámku Ličkově u Žatce. Z důvodu hrozícího zatčení gestapem opustila krátce po nacistické okupaci v březnu 1939 protektorát Čechy a Morava a odcestovala do Švédska, kde se v průběhu druhé světové války podílela na pomoci československému exilu, např. podporou uprchlíků či zprostředkováváním kontaktů mezi odbojem v protektorátu a exilovou vládou v Londýně i zahraniční reprezentací v Moskvě. V dubnu 1940 založila „kulturně diskuzní“ tzv. Úterní klub („Tisdagsklubben“ či „The Tuesday Club“), jímž v neutrálním Švédsku působila na veřejnost v protinacistickém duchu, a který měl být v případě nacistické okupace využit jako centrum odboje. Po válce pobývala v letech 1946−1948 opětovně v ČSR, po únorovém komunistickém převratu působila jako zprostředkovatelka kontaktů mezi exilovými uprchlíky a domácí protikomunistickou rezistencí, přičemž spolupracovala také s Miladou Horákovou. Dne 19. 8. 1948 navštívila jako poslední nemocného Edvarda Beneše, kterého se snažila přimět k odchodu do zahraničí, stejně jako později Miladu Horákovou. Posléze opustila ČSR, neboť se dozvěděla o zatykači Státní bezpečnosti (StB), který na ni byl vydán. Poté žila až do své smrti ve Švédsku.

Ve třicátých až padesátých letech byla literárně činná, mezi její nejvýznamnější díla související s ČSR patří „Den oförlikneliga fångenskapen“ („Slunné zajetí“ přeložené do češtiny v roce 1934), „Den brokiga friheten“ („Pestrá volnost“ přeložená v roce 1935), „Vidare“ (1936, „Dále“), „Bygga upp, ej riva neder“ (1942, „Stavět, nebořit“), „Åtskilligt kan nu sägas“ (1949, „Mnohé lze teď říci“) a posmrtně vydané dílo „När järnridån föll över Prag“ (1968, „Když padla železná opona na Prahu“). V roce 1994 vyšel soubor jejích dopisů, které posílala v červenci až říjnu 1948 diplomatickou cestou do Stockholmu Eduardu Táborskému („Tajné dopisy z Prahy, 1948“). Je nositelkou nejvyšších řádů České republiky, Velké Británie, Norska a Dánska.

TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. II. díl K–P. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 614−615. Wikipedie – Otevřená encyklopedie, Amelie Posse-Brázdová (online, 24. 4. 2025): https://cs.wikipedia.org/wiki/Amelie_Posse-Br%C3%A1zdov%C3%A1