Jaroslav Procházka

Narodil se do rodiny středoškolského učitele. Jeho starším bratrem byl pozdější poslanec a velvyslanec v USA, Vladimír Procházka (1895–1968). V roce 1915 maturoval na c. k. českém gymnáziu v Plzni a poté narukoval v říjnu téhož roku do rakousko-uherské branné moci. Absolvoval Školu jednoročních dobrovolníků v Jablonci nad Nisou a posléze odjel bojovat na východní frontu první světové války. V srpnu 1916 padl do ruského zajetí a během pobytu v internačním táboře se v březnu 1917 přihlásil do československých legií v Rusku, u nichž byl prezentován v červenci téhož roku. V rámci legií se zúčastnil bojů jak na východní, tak na západní frontě. K jeho demobilizaci došlo v hodnosti poručíka v roce 1920 (jako záložník dosáhl v roce 1932 hodnosti kapitána). Po návratu do nově vzniklého Československa (ČSR) vystudoval v roce 1921 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy (titul JUDr.). Poté nastoupil jako právník k ředitelství Československých státních drah v Plzni a posléze ve stejných pozicích působil také v Praze a v Košicích. Vedle svého zaměstnání se od roku 1922 věnoval také psaní politických statí (pseudonym „Jaroslav Svoboda“) v komunistickém tisku (např. „Var“, „Komunistická revue“, „Avantgarda“, „Levá fronta“, „Rudé právo“, „Pravda“). Počátkem ledna 1924 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), v níž byl členem ústřední agitační a propagační komise při ÚV KSČ a přednášel také v Ústřední stranické škole. Počátkem roku 1929 začal působit v advokacii a posléze nastoupil jako koncipient v kanceláři JUDr. J. Fränkla v Kladně. V lednu 1931 odjel do Sovětského svazu (SSSR), kde poté pracoval až do roku 1942 jako žurnalista a překladatel v Radio-komitétu a v české sekci Nakladatelství cizojazyčné literatury v Moskvě. V této době se věnoval především překladům spisů V. I. Lenina, K. Marxe či J. V. Stalina. Přeložil také sovětskou ústavu z roku 1936 a stenozáznamy ze sovětských politických procesů. V letech 1931–1945 mu bylo členství v KSČ převedeno na členství v sovětské Všesvazové komunistické straně (bolševiků). V roce 1940 získal sovětské státní občanství. Během druhé světové války obnovil svoje aktivity v armádě a v letech 1942–1945 sloužil z pověření KSČ jako osvětový důstojník v rámci československé vojenské jednotky v SSSR. Zároveň o činnosti československých jednotek a důstojnického sboru podával podrobné zprávy sovětské zpravodajské službě. Po válce dále pokračoval v kariéře v armádě, kde se podílel na jejím ovládnutí komunisty. V rámci Ministerstva národní obrany (MNO) postupně zastával funkce náčelníka Hlavní správy výchovy a osvěty (1945–1952), politicko-právního náměstka ministra (1948–1952) a náčelníka Generálního štábu Československé lidové armády (ČSLA, 1950–1952). Společně s Bedřichem Reicinem, později odsouzeným v procesu s „Rudolfem Slánským a spol.“, měl zásadní podíl na politickém pádu ministra národní obrany Ludvíka Svobody v dubnu 1950. V říjnu téhož roku dosáhl hodnosti armádního generála. Vedle vojenských funkcí byl v letech 1945 až 1952 členem ÚV KSČ a v letech 1949–1950 také členem organizačního sekretariátu ÚV KSČ. Společně s B. Reicinem nesl zodpovědnost za zavírání vojáků do táborů nucené práce a na zřizování pomocných technických praporů. V souvislosti s vyšetřováním „spikleneckého centra“ kolem někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ R. Slánského byl dne 8. 2. 1952 odvolán z funkce náčelníka Generálního štábu ČSLA a propuštěn do civilu. Poté nastoupil jako profesor na Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze.

Na přelomu listopadu a prosince 1952 byl zatčen, avšak na rozdíl od jiných vrcholných představitelů armády nebyl odsouzen. Od září 1953 působil jako profesor na FF UK a současně se stal vedoucím katedry „Dějin Komunistické strany Sovětského svazu a SSSR“, kterou řídil až do února 1964. Od října 1957 do srpna 1966 zároveň stanul ve funkci rektora UK a od roku 1962 působil také jako člen a korespondent vědeckého kolegia historických věd v rámci Československé akademie věd (ČSAV). Po ukončení svého angažmá na FF UK odešel koncem ledna 1967 přednášet na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda, kde působil do listopadu 1969. V období počínající tzv. normalizace po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byl jmenován náčelníkem Vojenského historického ústavu (VHÚ, 1969–1971), kde vedl personální čistky. V letech 1971–1977 působil v rámci VHÚ coby vědecký pracovník.

PLACHÝ, Jiří: Jaroslav Procházka. In: ANEV, Petr – BÍLÝ, Matěj (eds.): Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) L–Z. Praha: Academia – ÚSTR, 2018, s. 209–212. ŘÍMAN, Josef – ŠTĚPÁNEK, Miroslav a kol.: Malá československá encyklopedie, Pom−S. Praha: Academia − Encyklopedický institut ČSAV, 1987, s. 111.