Emanuel Šlechta

Pocházel z rodiny zřízence. Po vychození obecné školy a státní reálky v Kutné Hoře nastoupil během první světové války povinnou vojenskou službu. Poté vystudoval v roce 1921 obor strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém (ČVUT) v Praze. Následovaly pracovní praxe v pražské továrně Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD), v královéhradeckých Škodových závodech a v letech 1923–1926 taktéž v USA. Ve druhé polovině 20. let působil jako úřední poradní inženýr pro provozní, administrativní a hospodářskou organizaci. Vedle toho publikoval odborné národohospodářské studie – např. „Hospodárná velikost sériové výroby“ (1927), „Americký industrialismus“ (1928), „Organizace průmyslových podniků“ (1935), „Plynulá a přerušovaná výroba“ (1938), „Zvýšení výkonnosti“ (1947), „Organisace výroby a provozu průmyslových podniků“ (1948). V roce 1929 získal doktorát technických věd na ČVUT. Politicky se angažoval již v meziválečném období v Československé straně národně socialistické (ČSNS). Po okupaci zbytku Československa (ČSR) nacistickým Německem se zapojil do odboje, za což byl během roku 1939 zatčen a po odsouzení vězněn v koncentračních táborech v Dachau a Buchenwald. Po válce působil v letech 1945–1948 jako předseda národní správy znárodněné Živnostenské banky. V roce 1946 byl jmenován profesorem průmyslové ekonomiky na ČVUT. Vedle toho se stal členem Ústřední plánovací komise, v níž se podílel na vypracování dvouletého a později i pětiletého hospodářského plánu. V rámci poválečné ČSNS působil jako ekonomický expert a byl taktéž členem širšího vedení strany. Mimoto byl také místopředsedou Mezinárodního komitétu pro vědeckou organizaci a místopředsedou Subkomise pro hospodářský rozvoj zemí při Organizaci spojených národů (OSN). V období únorové vládní krize v roce 1948 ho Klement Gottwald povolal do „obrozené“ vlády na post ministra techniky (1948–1950) a posléze se stal také poslancem Národního shromáždění, v němž zasedal do své smrti v roce 1960. Zároveň taktéž působil coby člen a místopředseda Ústředního Akčního výboru Národní fronty a měl významný podíl na „transformaci“ národních socialistů v přívěšek komunistů v podobě ČSS, jíž se stal předsedou (1948–1960).

Od roku 1950 působil v rámci exekutivy na postu ministra stavebního průmyslu (1950–1956) ve vládách Antonína Zápotockého a Viliama Širokého. Dále byl členem předsednictva Ústředního výboru Národní fronty, místopředsedou Svazu československo-sovětského přátelství a předsedou Československo-sovětského institutu. Ve druhé polovině 50. let uvažoval o emancipaci ČSS coby samostatnějšího politického subjektu méně závislého na Komunistické straně Československa (KSČ). Tím se postupně dostal do soukolí vnitrostranického soupeření, spojeného ostrou kritikou z řad komunistů. Dne 16. 3. 1960 ho v čele ČSS nahradil Alois Neuman (1901–1977). V důsledku obav z možného zatčení spáchal o den později společně se svou manželkou sebevraždu.

Archiv Poslanecké sněmovny - f. Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění, inv. j. 2641.

TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. III. díl Q–Ž. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 277. Wikipedie – Otevřená encyklopedie, Emanuel Šlechta (online, 20. 2. 2025): https://cs.wikipedia.org/wiki/Emanuel_%C5%A0lechta