Jaromír Smutný

Po maturitě na gymnáziu v roce 1910 vystudoval osm semestrů Právnické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, jejíž dokončení mu bylo znemožněno v důsledku odvodu do rakousko-uherské armády, s jejímiž jednotkami se záhy ocitnul na východní frontě první světové války, kde byl v roce 1915 zajat ruskou armádou. O rok později vstoupil do československých legií, v jejíchž řadách bojoval v Rusku (1916–1917) a ve Francii (1917–1918). V listopadu 1919 vstoupil do formující se československé zahraniční služby a v březnu 1920 se stal vicekonzulem v Lyonu. Téhož roku také dokončil přerušená právnická studia. V letech 1922–1927 působil jako konzul v Marseille, kde se pravděpodobně osobně sblížil s československým ministrem zahraničích věcí (MZV) Edvardem Benešem, jenž zde pobýval na zdravotní dovolené. Od dubna 1927 do března 1931 byl vrchním ministerským komisařem v administrativní sekci MZV. V dubnu 1931 došlo k jeho přidělení do funkce legačního rady na československém vyslanectví ve Varšavě, které později více než půl roku vedl coby chargé d´affaires a. i. Po návratu do ČSR byl v letech 1937–1938 vrchním odborovým radou MZV přikázaným službou do Kanceláře prezidenta republiky (KPR) v Praze. Od ledna do listopadu 1938 měl na starosti vedení diplomatického protokolu. Po zářijové mnichovské krizi a abdikaci prezidenta Edvarda Beneše působil od listopadu 1938 jako generální konzul v Istanbulu, odkud po nacistické okupaci v březnu 1939 odcestoval do Paříže, kde se opětovně zapojil do odboje. Po návratu Beneše z USA v létě 1939 se stal vedoucím jeho londýnské kanceláře a posléze po celou dobu války působil jako oficiální kancléř (resp. přednosta) KPR, jímž zůstal i v poválečné době, formálně až do období po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948. Počátkem listopadu 1948 byl dán na dovolenou k lednu 1949 propuštěn do výslužby. Poté několik měsíců pracoval jako generální inspektor objektů spravovaných Národní kulturní komisí. V červenci 1949 odešel i s rodinou do exilu.

V roce 1950 v Londýně založil Ústav dr. Edvarda Beneše pro rozvíjení „politických a sociálních studií“, který však zaniknul v důsledku nedostatku financí po jeho smrti. V letech 1953–1957 uveřejnil pětisvazkové svědectví „Únorový převrat 1948“ (vydány souhrnně v roce 1996 jako „Svědectví presidentova kanceléře“).

DEJMEK, Jindřich a kol.: Diplomacie Československa. Díl II.: Biografický slovník československých diplomatů. Praha: Academia, 2003, s. 220–221. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. III. díl Q–Ž. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 161.