Lev Sychrava

Po dokončení obecné školy v Humpolci navštěvoval gymnázium na Královských Vinohradech, kde v roce 1905 maturoval. Poté studoval v letech 1905−1912 Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy Univerzity, na níž byl jeho spolužákem budoucí ministr zahraničí a druhý československý prezident Edvard Beneš. Po promoci pracoval jako koncipient u budoucího ústavního soudce a dlouholetého pražského primátora Karla Baxy (1862–1938). Již od středoškolských studií se angažoval v radikálním studentském hnutí a od roku 1908 byl členem Československé strany státoprávně pokrokové. V té době byl již také publicisticky činný, přičemž přispíval do periodik „Samostatnost“, „Pokroková revue“ či „České slovo“. Po vypuknutí první světové války odešel v roce 1914 do Švýcarska, kde v Ženevě propagoval zřízení samostatného českého státu a zároveň udržoval kontakty na domácí protihabsburský odboj. Od počátku roku 1915 se přimknul k T. G. Masarykovi, jehož politické názory propagoval coby novinář a redaktor pařížského listu „La nation tchéque“, později švýcarského periodika „Československá samostatnost“. V listopadu 1915 se stal členem Českého komitétu zahraničního, později ČSNR. V únoru 1916 byl ze Švýcarska vyhoštěn kvůli porušování neutrality, načež se přesunul do Paříže, kde působil jako tiskový tajemník ČSNR a pobočník Edvarda Beneše. Zvláště se zasloužil o založení československého vojska ve Francii a v Itálii. V září 1918 byl jmenován konzulem ČSNR v Římě a v říjnu téhož roku se stal diplomatickým zástupcem Prozatímní československé vlády ve Francii. Po vzniku samostatného Československa (ČSR) se stal v roce 1918 diplomatickým zástupcem v Paříži. Ke konci téhož roku však došlo k jeho odvolání, což ho přivedlo zpět do ČSR. V následujícím období působil jako a novinář a v letech 1924−1939 zastával post šéfredaktora legionářského periodika „Národní osvobození“, přičemž se také výrazně angažoval v Československé obci legionářské. Vedle toho také vydal několik publikací reflektujících jeho válečnou zkušenost a vznik samostatného státu – „Československé hnutí na evropském západě“ (1923), „Tradice osvobozenecká“ (1928), „Z mých vzpomínek na Štefánika“ (1929). Politicky činný byl od roku 1919 v Československé straně socialistické (od r. 1926 Československá strana národně socialistická, ČSNS) a po celou první republiku patřil k oporám politiky T. G. Masaryka a E. Beneše. Koncem třicátých let se ostře vymezoval proti fašizaci, což ho po nacistické okupaci v březnu 1939 stálo svobodu. V září téhož roku byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Po osvobození se dále živil jako novinář a také se angažoval v oblasti lidských práv. Vedle toho publikoval své vzpomínky na vězení – „Záznamy z Buchenwaldu“ (1946).

Po komunistickém únorovém státním převratu v roce 1948 odešel do exilu ve Velké Británii, kde však nebyl spokojen a posléze i těžce onemocněl. Využil amnestie vyhlášené prezidentem Zápotockým pro dobrovolné navrátilce a v prosinci 1956 přijel zpět do vlasti, kde dožil u svých sester.

KUČERA, Martin: Lev Sychrava. In: KOLÁŘ František a kol.: Kdo byl kdo za první republiky. Politická elita meziválečného Československa 1918−1938. Praha: Pražská edice, k. s., 1998, s. 242−243. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. III. díl Q–Ž. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 235. Wikipedie – Otevřená encyklopedie, Lev Sychrava (online, 24. 3. 2025): https://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Sychrava