Jaroslav Tomčík

V roce 1929 vystudoval učitelský ústav ve Valašském Meziříčí a po absolvování povinné vojenské služby učil v letech 1931–1939 v Rusavě, Horním Újezdě, Rajnochovicích či v Bystřici pod Hostýnem. Počátkem třicátých let taktéž vstoupil do sociálně demokratické strany, jejímž členem byl i v období po druhé světové válce. Po okupaci zbytku Československa (ČSR) nacistickým Německem v březnu 1939 odešel ilegálně přes Slovensko do Jugoslávie a odtud do Francie, kde narukoval do Československé armády v zahraničí. Zúčastnil se ústupových bojů na francouzsko-německé frontě a po kapitulaci Francie v červnu 1940 odešel do Velké Británie, kde byl zařazen do kulometné roty. Ve druhé polovině roku 1940 kritizoval, společně s dalšími 27 důstojníky, poměry ve velitelském sboru naší exilové armády, především ministra národní obrany (MNO) gen. Sergěje Ingra, což ho stálo trestní stíhání a propuštění z branné moci. V červenci 1941 bylo trestní stíhání zastaveno, načež došlo k jeho opětovné reaktivaci do vojska. Poté absolvoval několik anglických vojenských kurzů (např. v roce 1942 „zvláštní zpravodajský kurz“) a po ustavení Československé samostatné obrněné brigády byl jmenován do funkce osvětového náčelníka, mezi jehož povinnosti patřilo především informovat příslušníky našich vojenských jednotek o událostech doma i v zahraničí, vztahujících se k československému odboji či morálně vychovávat příslušníky armády a přispívat tak k jejich soudržnosti. Toho dosahoval mimo jiné organizováním různých kulturních akcí, správou a rozšiřováním polní knihovny či vydáváním a distribucí periodik „Naše noviny“, humoristické přílohy „Kaktus“ či tiskoviny „Palba“. V letech 1944–1945 se s brigádou zúčastnil obléhání Dunkerku, za což mu bylo uděleno několik vysokých vojenských vyznamenání. Po osvobození působil u Hlavní správy výchovy a osvěty (HSVO) jako velitel prvního kurzu osvětových důstojníků a v srpnu 1945 byl povolán na ministerstvo národní obrany (MNO) jako politický tajemník (1945–1948) ministra gen. Ludvíka Svobody. Zároveň byl také funkcionářem Sdružení zahraničních vojáků a v rámci svého politického angažmá v sociální demokracii (členem byl až do jejího sloučení s KSČ v červnu 1948) zasedal v její ústřední branné komisi. Poválečné poměry v československé armádě sledoval s rozčarováním a v tisku aktivně kritizoval komunistické snahy po ovládnutí branné moci. Zároveň byl také odpůrcem prokomunistického funkcionáře sociálních demokratů a poválečného předsedy vlády Zdeňka Fierlingera. Po komunistickém státním převratu došlo koncem roku 1948 k jeho odvolání z MNO a od ledna do října 1949 působil ve Vojenském historickém ústavu v Praze. V říjnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB) a dne 8. 7. 1950 odsouzen Státním soudem v Praze ve skupině důstojníků souhrnně pojmenované jako „František Skokan a spol.“ pro trestný čin velezrady k trestu odnětí svobody na patnáct let.

Na základě žádosti o revizi byl případ řešen v červnu 1954 před Vyšším vojenským soudem v Praze, který zrušil původní rozsudek a vyměřil nový trest v délce dva a půl roku pro „neoznámení trestného činu“ (v odvolacím líčení změněného na čtyři a půl roku odnětí svobody). Jelikož si již většinu trestu odpykal, byl v roce 1954 propuštěn na svobodu. V letech 1954–1968 pracoval jako technický úředník ve výrobním družstvu Lidrukov v Bystřici pod Hostýnem. V období od dubna 1968 do března 1970 působil jako tiskový tajemník prezidenta republiky Ludvíka Svobody. V říjnu 1968 byl rehabilitován. V roce 1969 se taktéž podílel na přípravě vydání souboru válečné poezie „Ve vichru války“ (předmluva Jaroslava Seiferta, vydáno v roce 1992) a byl taktéž vášnivým esperantistou. V prvotních letech tzv. normalizace byl sledován StB pro své styky s bývalými západními důstojníky a „pravicovými sociálními demokraty“. V roce 1992 došlo k jeho povýšení na plukovníka.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-3866 MV; f. Inspekce ministra vnitra (A 8), inv. j. 1388.

TOMEŠ, Josef: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 132.