Elizabeth Wiskemannová

Pocházela z rodiny německých přistěhovalců do Velké Británie. Vysokoškolské vzdělání v oboru moderních dějin získala na Newnham College v Cambridgi. Téma své disertační práce věnovala diplomatickým vztahům Spojeného království, Francie a Vatikánu v 60. letech 19. století. Velkou část třicátých let strávila v Berlíně, kde zažila dozvuky liberálních dvacátých let a navázala vztahy s předními německými intelektuály té doby (A. Koestler, G. Grosz). V německé metropoli působila v aparátu britského velvyslanectví, kde se věnovala se přípravě diplomatických podkladů pro ambasádu a vzdělávání německých diplomatů v angličtině. Jako stálá zahraniční zpravodajka listu New Statesman varovala ve svých článcích před rostoucím nebezpečím nacismu po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Její protihitlerovské názory jí dokonce roku 1936 přinesly krátké zatčení ze strany tajné policie gestapa (Geheime Staatspolizei), které nakonec vedlo až k jejímu vyhoštění ze země. Nové působiště našla ve Švýcarsku, odkud se nadále věnovala novinářské činnosti a čtenářům podávala informace o společensko-politické situaci ve střední Evropě za pomoci rozsáhlé sítě svých kontaktů v Československu, Polsku, Maďarsku, Rakousku a Rumunsku. Velkou pozornost věnovala zejména situaci národnostních menšin v Československu. Do okruhu jejích blízkých styků patřil i tehdejší velvyslanec ve Spojeném království Jan Masaryk. Výsledkem jejího rozsáhlého výzkumu německo-československých vztahů byla práce „Czechs and Germans“ (1938), která se stala kritikou soudobé britské politiky usmiřování si Třetí říše za každou cenu (appeasementu). Po jejím vydání absolvovala přednáškové turné po USA. Po vypuknutí druhé světové války na podzim 1939 odmítla prestižní pracovní nabídku v BBC (British Broadcasting Corporation) a stala se součástí zpravodajské sítě britského ministerstva zahraničí ve švýcarském Bernu. Vedle oficiální literární činnosti se za pomoci rozsáhlých diplomatických a novinářských kontaktů věnovala získávání klíčových informací o politicko-hospodářské situaci v Německu a jím okupovaných zemích. Zásadní pro britské zpravodajské služby byly její informace o masových vraždách v koncentračním táboře v Osvětimi. Po skončení druhé světové války v roce 1945 se vrátila k akademické a žurnalistické činnosti. Přemístila se do Říma, kde se věnovala psaní pro britská periodika The Observer a The Economist. V italském hlavním městě učinila též rozsáhlý výzkum pro své odborné práce o soudobých politických dějinách Itálie a především o problematice italsko-německých vztahů v době světové války. Úspěchu v odborných kruzích se dočkalo její dílo „The Rome ‒ Berlin Axis“ (1949).

Vrcholem její akademické dráhy bylo jmenování profesorkou mezinárodních vztahů na univerzitě v Edinburghu (1958‒1961), kdy se stala vůbec první ženou na tamější univerzitě s profesurou v jakémkoliv oboru. V letech 1961 až 1964 působila na univerzitě v Sussexu. Roku 1971 spáchala v důsledku vleklých zdravotních potíží ve svém londýnském bytě sebevraždu.

CORNWALL, Mark: Elizabeth Wiskemann and the Sudete Question: A Woman In the „Essential Hinge“ of Europe. In Central Europe, 2003, č.1, s. 55‒77. Wikipedia – The Free Encyklopedia (online, cit. 7. 11. 2025): https://en.wikipedia.org/wiki/Elizabeth_Wiskemann; WISKEMANN, Elizabeth: Czechs and Germans. A study of struggle in the historic provinces of Bohemia and Moravia. Oxford: Oxford University Press, 1938.