Jan Žemla

Po dokončení základního školního vzdělání v Kloboukách u Brna studoval brněnskou strojní průmyslovku a tamní Vysoké učení technické – obor stavba strojů. Od mládí byl katolíkem a členem tělovýchovného spolku Orel. Během dospívání se začal angažovat také v politice coby člen Křesťansko-sociální strany lidové, jejíž členská základna stála po roce 1918 u založení ČSL. Po dokončení studií nastoupil místo v technické kanceláři v Zábřehu na Moravě, načež v roce 1926 přesídlil do Břeclavi, kde začal pracovat jako učitel na odborné mlynářské škole. V rámci ústavu vedle své pedagogické činnosti taktéž organizoval řadu odborných exkurzí po celé Evropě (včetně Sovětského svazu) a navazoval spolupráci s řadou výzkumných institucí, šlechtitelských stanic či mlynářských a pekařských organizací. V roce 1939 přesídlil do Brna, kam byla v důsledku záboru pohraničních oblastí přesunuta z Břeclavi také mlynářská škola. Po nacistické okupaci v březnu 1939 a nuceném ukončení její činnosti následovalo další stěhování. Tentokrát Jan Žemla i s rodinou přesídlil do Pardubic, kde nastoupil učitelské místo na nově otevřené odborné mlynářské škole. V roce 1943 okupanti školu zavřeli a osazenstvo poslali na práce do továren v protektorátu a v Říši v rámci tzv. nuceného nasazení, přičemž Žemlu delegovali do pardubické továrny Vadas, kde pracoval pravděpodobně jako zámečník. V této době se zapojil aktivně do protinacistického odboje, v němž spolupracoval se svým někdejším žákem Tomášem Býčkem, toho času ukrývajícím se západním parašutistou, vysazeným na naše území v noci z 3. na 4. 4. 1944 v rámci operace „Barium“. V závěru okupace se Žemla stal členem pardubického revolučního národního výboru a poté zasedal za ČSL také v ONV (1945–1948), v němž po nějaký čas zastával funkci průmyslového referenta. Vedle toho dále působil jako učitel. V důsledku komunistického státního převratu v únoru 1948 byl tzv. vyakčněn z ONV a coby vysoký regionální funkcionář ČSL šikanován ze strany státních a bezpečnostních orgánů. V důsledku provokace StB, snažící se „organizovat ilegální skupiny“, byl nucen dne 27. 11. 1948 uprchnout před zatčením do exilu. Záhy byl StB dosazen do čele uměle vykonstruované rozsáhlé „protistátní skupiny“, která měla plánovat teror, sabotáže a prostřednictvím Žemlou vyslaných agentů ze zahraničí také zavraždit syna předsedy pardubického ONV, jenž byl zastřelen 11. 1. 1949 neznámým pachatelem před svým domem. V červnu 1949 byl Jan Žemla odsouzen v procesu před Státním soudem v Praze v nepřítomnosti k trestu smrti.

Po úspěšném odchodu do exilu se Žemla zapojil do protikomunistického odboje. V uprchlickém táboře v Ludwigsburgu pomáhal s přijímáním a prověřováním nových exulantů, dále objížděl další tábory, v nichž konal přednášky a získával emigranty pro zpravodajské aktivity na území ČSR. Dle poznatků StB měl údajně na přelomu 40. a 50. let pracovat pro americké zpravodajce v západním Berlíně pod krycím jménem „Inženýr“. V zahraničí se také dále angažoval v exilové orelské organizaci, jejímž místostarostou byl zvolen v březnu 1949. V první polovině 50. let přesídlil ze západního Německa do USA, kde žil v New Yorku a později v Chicagu, kde pracoval v technickém oboru.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), a. č. V-933 HK, f. Historický fond Státní bezpečnosti (H), a. č. H-240, sb. Svazky kontrarozvědného rozpracování (KR), a. č. KR-574060 MV.

Národní archiv - f. Státní soud Praha, sp. zn. Or I 45/49.

KOTYK, Jiří. Pardubické nezákonné procesy 1948–1952. In: AB – Zet Pardubicka. Pardubice: Klub přátel Pardubicka, sešit č. 6, 1998. PEJSKAR, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1984, sv. 1. Curych: Konfrontace, 1982, s. 307.