Proces s K. H. Frankem: začátek konce živého rozhlasového přenosu

V Archivu Českého rozhlasu se z procesu s K. H. Frankem dochovalo 1339 zvukových fólií o celkové délce 85 hodin. Toto vzácné svědectví o průběhu tribunálu, který bez přehánění sledovala celá republika, se v letech 2023–2024 podařilo kompletně zdigitalizovat a zkatalogizovat[2]. Zpřístupněné nahrávky tak nyní slouží nejen coby autentický materiál ke studiu poválečného vypořádání s nacistickým zlem, ale také jako mimořádně zajímavý doklad o překotně se měnící rozhlasové práci vpředvečer období, jež opanoval magnetofonový pásek.[3]

V následující studii se zaměřím na čtyři hlavní rozhlasové aspekty, které se s vysíláním Frankova procesu pojí. Za prvé na formu vysílání, která kombinovala přímé přenosy během dne s reportážním shrnutím ve večerních hodinách. Za druhé na zaznamenávání zvukových stop procesu, pořizovaných jak za účelem dalšího reportážního zpracování, tak pro archivaci. Za třetí na vztah Frankova procesu k dalším retribučním i pozdějším politickým tribunálům, jež se pro Československý rozhlas a jeho reportéry staly postupně svébytným publicistickým, resp. propagandistickým žánrem. A za poslední na reakce posluchačů a politiků na živé přenosy, které měly do budoucna velký vliv na proměnu rozhlasové reportáže.

Živě přenášený

Z celkových třiceti dní přelíčení procesu s K. H. Frankem přenášel Československý rozhlas živě dění ze soudní síně na Pankráci plných dvacet pět dní.[4] V nejfrekventovanějších dnech se vysílalo většinou od půl desáté ráno do poledne a po hodinové přestávce až do čtyř či půl páté odpoledne. Večer mezi osmou a devátou hodinou se v nadpolovičním počtu případů vysílalo také reportážní shrnutí daného dne procesu.[5]

Rozhlasové vysílání se s novou, netypickou a náročnou částí programu sžívalo za běhu. Zatímco v počátečních dnech se vysílalo živě jen sporadicky a důraz se kladl primárně na večerní reportážní výběr, od 29. března (sedmého dne procesu) už rozhlas s přesností mechanického stroje přes den přenášel záběry ze soudní síně a večer servíroval shrnutí toho nejdůležitějšího. Tento stav vydržel až do poloviny dubna, kdy – přibližně ve dvou třetinách procesu – z rozhlasového programu vymizely večerní sumarizující reportáže.[6] Stalo se tak v období, kdy soud přikročil ke čtení znaleckých posudků, které nemělo dostatečnou posluchačskou atraktivitu.

„V poslední době nám zejména ‚Hodinky dobré pohody‘ krutě utlačuje K. H. Frank. Objevují se i stížnosti, doufáme však, že naši posluchači, totiž ti, kteří večerní vysílání reportáží z procesu s Frankem neposlouchají, pochopí, že proces má jedinečnou důležitost pro náš stát a že tu musí stranou vše ostatní.“

Na vlnách týdne, in: Náš rozhlas, 28. dubna 1946

Změnou původního záměru si prošel rovněž systém distribuce vysílání mezi dvě celoplošné stanice Praha I a Praha II. Druhá ze stanic do 1. dubna (devátého dne procesu) od „jedničky“ přebírala vybrané části přenosů či večerní shrnutí, ovšem od 2. dubna už program k Frankovu procesu přenechala výhradně Praze I. Není zřejmě náhodou, že omezení vysílání na jednu stanici nastalo právě po devátém dnu procesu, kdy byl ukončen výslech Franka.

Role průvodců Frankovým procesem připadla rozhlasovým reportérům. Jejich jména den po dni jsou ve většině případů zaznamenána ve vysílacích plachtách.[7] Přímé přenosy v drtivé většině případů zajišťovali dva prověření reportéři – Josef Cincibus a František Komenda. Vstupy do večerního okna s výběrem nejpodstatnějšího dění daného dne ale obstarávali jejich noví, mladší kolegové Miloš Midloch a Miroslav Oplt.

Pečlivě nahrávaný

Tribunál s Frankem se svým rozsahem vymykal v mnoha ohledech běžnému rozhlasovému provozu. Československý rozhlas do té doby – snad s výjimkou sokolských sletů – nikdy nepřenášel takto rozsáhlou sérii přímých přenosů, která po dobu jednoho měsíce nabourávala běžný program stanic. Výjimečný byl ovšem také z pohledu jeho promyšlené archivace. V pankrácké soudní síni se přelíčení nahrávala na magnetofonové pásky, ze kterých byl následně zvuk přenesen na zinkové fólie s lakovanou vrstvou. Po zpracování veškerých nosičů, které se v Archivu ČRo k procesu s K. H. Frankem vážou,[8] lze konstatovat, že stávající počet dohledaných záznamů je konečný a jeho další přírůstky se jeví jako velmi nepravděpodobné. Na základě těchto dochovaných dat se dají vyvodit následující závěry.

Celkem se dochoval zvukový materiál z dvaceti čtyř přenosů, z toho v sedmi případech byla natočena pouze část dění v soudní síni daného dne. Večerní sumáře Miroslava Oplta a Miloše Midlocha nebyly archivovány vůbec.

V prvních šesti dnech procesu se i v oblasti nahrávání odehrávala jakási testovací fáze. Některé části procesu se nevysílaly ani nenahrávaly,[9] jiné naopak ano, přestože do éteru přímými přenosy v daných dnech nešly.[10] Nutno říci, že v této počáteční fázi procesu posluchači nepřicházeli o žádnou mimořádnou interakci mezi obžalovaným a soudem – přelíčení bylo vyplněno předčítáním obšírné obžaloby a protokolů o výpovědích K. H. Franka v předběžném vyšetřování.[11]

Od sedmého do patnáctého dne procesu se dochovalo plné znění soudního přelíčení. Od šestnáctého do dvacátého devátého dne pak jen vybrané části, ve nichž chybí pasáže s předčítáním znaleckých posudků.[12]

Pokud se zaměříme na nedochované pasáže procesu, nacházíme v nich určitou logiku, kdy do archivovaného materiálu nejsou zařazeny (anebo se vůbec nenahrávaly) části, které vycházely z nějaké písemné předlohy. Až na jednu výjimku – a tou je samý závěr procesu. Rozhlas prokazatelně vysílal jak 21. května 1946, kdy padlo vynesení a odůvodnění rozsudku, tak i dopoledne 22. května, během kterého byla dokončena četba odůvodnění a dostali prostor aktéři přelíčení pro svá závěrečná slova.[13] V dochovaných archivních záznamech ale chybí vyhlášení rozsudku z 21. května. Fólie ze zmíněného dne s číslem 5448 končí stranou 12 v půlce nahrávací plochy poté, co předseda soudu Kozák ukončil průvodní přelíčení, po kterém následovalo vynesení rozsudku. Z jakého důvodu vrcholný moment celého procesu není v Archivu ČRo zachován – zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí techniků, zásah „vyšší moci“ nebo si nahrávku někdo později z rozhlasového archivu odnesl – se už pravděpodobně nikdy nedozvíme, listinná dokumentace k průběhu natáčení totiž chybí.

„Když mu tlumočník předčítal německý překlad žaloby, zachvěl se Karl Hermann Frank. Zachvěl se při jménech Lidice, Ležáky. Podíval se nahoru k nebesům. Živé oko se tam obrátilo a o zlomek vteřiny později uposlechlo i druhé, skleněné.  V nepatrném časovém rozdílu mezi funkcí obou očí bylo něco nepřirozeného, příšerného. Na chvíli setrvaly Frankovy oči v pohledu k nebesům. Snad je chtěl prosit o smilování. Ale místo nebe uvidělo Frankovo živé oko veliký, kovový znak Československé republiky. Lva se štítem na prsou. A pak se obě oči naráz sklopily a zavřely.“

Český lev a oči K. H. Franka, in: Náš rozhlas, 24. března 1946

Ani první, ani poslední

Jak už bylo řečeno, proces s K. H. Frankem představuje v mnoha ohledech důležitý milník v historii rozhlasového vysílání. Jako reportáži ze soudní síně mu ale žádný primát přiznat nemůžeme. Už od podzimu 1945 totiž Československý rozhlas zásluhou svého reportéra Františka Gela informoval ve zpravodajských relacích o průběhu Norimberského procesu. A ten samý František Gel při svém „odskoku“ do Československa od dubna do července 1946[14] zpracovával pro večerní relaci také reportážní shrnutí z procesu s protektorátní vládou, který z Pankráce na hlavní líčení s Frankem volně navázal.[15]

Na rozdíl od Gela, který musel z Norimberku do Prahy každou svou zprávu z přelíčení telefonovat[16] nebo složitě telegrafovat,[17] byla práce reportéra z Pankráce docela fádní, bez nutnosti podávat výraznější výkony. Vyplývalo to z podstaty živého přenosu, během něhož nebyl povětšinou prostor pro dlouhé reportážní vstupy, ale také z ozvučení prostoru, které na Pankráci zajišťoval rozhlas. Reportér Josef Cincibus hned v první den procesu posluchačům zajištění provozní stránky přenosu vysvětloval následovně: „K celé technické situaci bych vám chtěl říci, že místní rozhlas, který je zde zařízen v porotní síni a který informuje pochopitelně veškeré auditorium, který zesiluje to, co říká předseda mimořádného lidového soudu a všichni ostatní, kteří patří k tomuto soudu, tento místní rozhlas je napájen z naší sítě, takže my zpravodajové nemůžeme vstupovat jen tak jednoduše do celkového průběhu líčení. Proto snad některá místa, která budou bez poznámek, si takto vysvětlete.“[18]

Ačkoli možností pro komentování z místa nebylo mnoho, přesto rozhlas na Pankrác vysílal své nejzkušenější reportéry Cincibuse a Komendu. Josef Cincibus patřil k zakladatelům předválečného oddělení rozhlasové reportáže, v rozhlase zůstal i za doby protektorátu a coby šéfreportér slovem provázel i většinu přenosů z období třetí republiky.[19] František Komenda měl za sebou rovněž bohatou reportážní minulost, spojenou mj. s předválečným působením v brněnském rozhlase,[20] a jeho nasazení na exponovaný přenos bylo sázkou na jistotu.

U některých dnů procesu máme ale co do identifikace reportéra otazníky. Ve vysílacích plachtách jména chybí[21] a zdá se, že Cincibuse a Komendu musel v malém množstvím případů zastoupit i někdo další. Rozpoznání všech reportérů je však na základě známých archiválií nemožné.[22] Přitom právě jeden z anonymních reportérských hlasů komentuje také pasáž, kdy se v síni promítal film o vyhlazení Lidic, jež z celého procesu nejvíce prověřila reportérovu pohotovost.[23]

Tvůrci večerního zpravodajského shrnutí o procesu Miloš Midloch a Miroslav Oplt v rozhlase krátce působili pod vedením Jiřího Hronka v redakci Rozhlasových novin a jejich profesní osudy se ještě v průběhu roku 1946 rozešly. Zatímco Midloch v rozhlase hned po svém příchodu nastartoval nadějnou kariéru, kterou přerušila až emigrace,[24] Oplt z rozhlasu už v listopadu 1946 odešel.[25] Byli to přitom právě tito redaktoři, kteří už tehdy spoluutvářeli svými zpravodajskými příspěvky i články v rozhlasovém týdeníku finální vyznění procesu s Frankem více než jejich zkušenější kolegové-reportéři.[26] Tento důraz na „postprodukci“ zvuku, přesun z terénu do studií a kanceláří, od živého přenosu k stříhanému záznamu naznačil širší trend, který v nastupující době magnetofonového pásku postupně začal dominovat rozhlasové práci a naplno se projevil během politických procesů na začátku 50. let.

Posluchači nedoceněný

Digitalizace zvukových záznamů procesu s K. H. Frankem nám umožňuje zmapovat, jak rozhlas tuto událost pokrýval. O poznání hůře se ale v Archivu ČRo rekonstruuje posluchačský ohlas akce. Ucelený soubor dokumentů k tomuto tématu chybí, některé články z rozhlasového týdeníku Náš rozhlas ale dávají tušit, že netypický obsah na rozhlasových vlnách posluchači nenechávali bez kritické odezvy – tím spíš, že proces z programu pravidelně vyřazoval zábavný pořad „Hodinky dobré pohody“.[27] Jak správně poznamenává historička Rosamund Johnston, cílem vysílání nebylo lidem nabídnout silný posluchačský zážitek – přenos z procesu naopak v mnohém porušoval zavedená rozhlasová pravidla –, ale nechat je prožít svá traumata z období okupace. Posluchači „byli vybízeni k tomu, aby ve výpovědích svědků rozpoznali svá vlastní válečná utrpení. (…) Živý přenos zaručoval autentičnost [Frankova potrestání].“[28]

Ovšem tento koncept posluchačsky neatraktivního, zato společensky důležitého obsahu brzy narazil na své limity. Vyčerpal se nejpozději během vysílání z procesu s protektorátní vládou, který se zpočátku také vysílal živě, ale u politiků[29] i posluchačů[30] pohořel. Tehdejší programový ředitel rozhlasu Mirko Očadlík na programové poradě v Gräfenberku (od roku 1947 přejmenovaného na Lázně Jeseník) v létě 1946 nastalou situaci okomentoval těmito slovy: „Varovali jsme před zahájením procesu před vysíláním, poněvadž přímé vysílání takové velké události má sice ráz sensace, vzbudí velký zájem, ale může vzbuditi také opačnou reakci, než která je žádoucí. Co vláda dobře promyslila, je zde rozhlasovým přenosem uzpůsobeno k účinku nepředpokládanému.“[31]

Neúspěch rozhlasového vysílání procesu s protektorátní vládou znamenal v žánru reportáže konec „starých pořádků“. Žádné další retribuční ani jiné procesy rozhlas už živě ani nevysílal, ani nearchivoval.[32] Informoval o nich pouze ve zpravodajských pořadech formou komentářů či předtočených reportáží. A jak dokládá např. zpráva Gustáva Husáka tehdejšímu předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi z 30. prosince 1946 k procesu s Jozefem Tisem, o zařazení záznamu procesu do rozhlasového vysílání rozhodovali výraznou měrou hlavně komunističtí politici.[33]

Rozhlasové přenosy z procesu s K. H. Frankem z této perspektivy představovaly styl práce, který pozvolna končil. Zčásti kvůli reminiscencím na období protektorátu,[34] ale především kvůli žánru živé reportáže, jenž byl v důsledku technologického pokroku na ústupu. Rozšíření magnetofonového pásku, i přes problémy s jeho dostupností,[35] spolu s politickou poptávkou mělo významný podíl na obratu k „stylizované reportáži“, již charakterizovala práce ve studiu, kde se natočené zvuky stříhaly a doplňovaly o studiové hlasy. Čisté zvukové pozadí bez ozvěn a atmosféry místa, tato „zvuková krajina modernity“ se dvacet let po svém prosazení ve Spojených státech pomalu stávala novou estetickou normou i v Československu.[36]

V červenci 1946 tehdejší ředitel rozhlasu Mirko Očadlík prohlašuje: „Rozhlas je tvůrce veřejného mínění i jako instituce, která má býti propagátorkou myšlenek vlády, musí i vládu přiměti k tomu, aby byla rozhlasová. Rozhlas musí každou instrukci upraviti rozhlasově, nesmí ji nechati takovou, jaká je, musí ji postaviti před skutečnost mikrofonu a před mikrofonem musí předseda vlády i president republiky uvážit, co z mikrofonu vyjde. (…) V praktickém životě se objeví podobné případy znovu a budeme musit zápasit s určitou představou prestiže jistých institucí a musíme právě rozhlasovým argumentem, který máme v ruce, ukázat, jaký dosah ta nebo ona událost může skutečně mít. To je naše odpovědnost.“[37]

Očadlíkova slova jako by mrazivě předznamenávala cestu, na jakou se rozhlas a jeho reportážní produkce vydaly. Doplňování příspěvků studiovými hlasy dostávalo v zájmu jejich obsahového i formálního vyznění přednost před zvuky z terénu. Naplno se to projevilo už v politickém procesu s Miladou Horákovou a jejími „společníky“ v roce 1950, kde do vysílání rozhlasu pronikly jen pečlivě vybrané pasáže, doplněné o komentáře ze studia.[38] Horáková byla zároveň při výslechu soudci vyzývána, aby nemluvila v právnických floskulích, ale formulovala svou výpověď srozumitelně pro laické publikum – tedy rozhlasové posluchače, pro které byl zinscenovaný proces primárně určen.[39]

Z rozhlasových reportérů a redaktorů, kteří se prokazatelně podíleli na přenosech nebo zpravodajských souhrnech z procesu s K. H. Franekm, se tribunálu s Horákovou a spol. neúčastnil nikdo. Redaktoři Midloch s Opltem v rozhlase tou dobu už nepůsobili, František Komenda formálně ano, ale v září 1950 mu byl poměr v rozhlasu kvůli jeho novinářské činnosti za protektorátu ukončen. Josef Cincibus figuruje sice (mj. spolu s Františkem Gelem) v zápisu z porady mezi ministerstvy, ÚV KSČ a tehdejšími médii jako člen rozhlasové komise k přípravě procesu,[40] ale aktivně se ho rovněž neúčastnil. V září téhož roku Cincibus z rozhlasu po prověrkách odchází.

Osud šéfreportéra Josefa Cincibuse přitom asi nejlépe vystihuje posun, který v období třetí republiky plíživě dusil principy rozhlasové práce, rozvíjené od 30. let. V jeho příspěvcích na programových konferencích z let 1946 až 1948 je cítit nespokojenost s proměnou, jíž se rozhlasová reportáž ubírá. Těžko nesl, že se žánr reportáže vedle zprávy ocitá v podřadném, služebním postavení.[41] Stejně tak protestoval proti zkracování stopáže příspěvků na tři až pět minut[42] i proti včleňování studiových vstupů do reportáží.[43] Řešil zároveň i problémy s nedostatkem vhodných uchazečů o reportážní práci.[44] Ne náhodou byl Cincibus během čistek v roce 1950 z rozhlasu „odejit“. Kromě působení v protektorátním rozhlase mu byl mj. vyčítán důraz na kvantitu na úkor „kvality“ v jeho reportážní práci.[45]

Novému rozhlasovému vedení ale zkušených reportérů líto nebylo. V dané době pro ně představovali více rizik než užitku. Spoléhali se na mladé kádry, mezi něž patřil např. Bohuš Ujček, a na nové technologické možnosti, které jim umožňovaly efektivně zasahovat do obsahu vysílání. Nepostradatelným už pro ně nebyl reportér Cincibus, ale technik Karel Koníček, který v rozhlase působil od jeho vzniku v roce 1923. Právě on se také jako jediný nakonec podílel jak na přenosech z retribučních procesů, tak i těch z období upevňování moci komunistického režimu po roce 1948. Jako by symbolizoval onen přesun jiné moci (rozhlasové) od reportéra ke zvukaři, zahájený rozvojem technologie magnetofonového pásku, který k nám přišel po obsazení Československa nacistickým režimem a definitivně zdomácněl na přelomu 40. a 50. let. Kruh se uzavřel.

________________________________________________________________________________________________________________________

Únor 1950 - zápis z prověrky Josefa Cincibuse.