Retribuční soudní proces s Karlem Hermannem Frankem

V Československu stál ve středu tohoto vzpomínání proces s Karlem Hermannem Frankem. Už dobové statistiky zaznamenaly, že proces s čelním představitelem sudetoněmeckého hnutí se stal vedle Norimberského procesu mediálně nejsledovanější událostí jara 1946. Ačkoliv se postava K. H. Franka objevuje v průběhu druhé poloviny 20. století ve stovkách monografií, věnují historikové pozornost víceméně jeho biografii. Proces si ovšem zaslouží prosopografické¹ zpracování pachatelů, podchycení svědků z hlediska viktimologie² a zasazení do trestněprávní problematiky stíhání nacistických válečných zločinců, neboť Frank byl jedním z nejbližších soukmenovců nacistické suity. Přitom je tento proces zásadní nejen z hlediska národních dějin z období války, ale také v evropském kontextu válečné zločinnosti a v několika ohledech ve světovém výzkumu dějin holocaustu.

Popudem k nové interpretaci procesu se staly objevené unikátní zvukové záznamy, které od 15. března do 22. května 1946 pořídil v hlavním jednacím sále pankrácké věznice Československý rozhlas. Průběh řízení komentoval především rozhlasový reportér Josef Cincibus. Když skončil tento proces vynesením a vykonáním trestu smrti, jen čtyři dny před prvními parlamentními volbami do Ústavodárného národního shromáždění, byl zvukový záznam na fóliích uložen do pobočného archivu Československého rozhlasu. Až v roce 1978 bylo devět fólií po třech a půl minutách přepsáno do zvukové podoby. Ostatní zůstaly nepovšimnuty zřejmě kvůli technickým komplikacím převodu nahrávky.

V roce 2000 byl externí archiv v Přerově nad Labem přesunut zpět do pražského archivu Českého rozhlasu a s ním i unikátní nahrávky. V Praze byly zvukové záznamy uloženy v pomocném depozitáři a náhodně je zde objevil rozhlasový archivář Miloslav Turek, který 1299 fólií zpracoval do současného zvukového záznamu. Jde o 85 hodin jednání soudu v rozmezí od proklamace žaloby 15. března 1946 do vynesení trestu a oznámení hodiny popravy 22. května 1946. Vynesení rozsudku a výkon exekuce také zachytila filmová kamera. Vznikly dvě verze konečného aktu retribuce, z nichž pouze jedna byla v záměrně rozostřené verzi určena pro veřejnost. V evropském kontextu je nález tak rozsáhlého zvukového záznamu soudního řízení zcela unikátní.

Výslech

Frankův proces je polem politického střetu uvnitř poválečné československé justice a policejního aparátu. První úřední výslech na československém území se odehrál 15. srpna 1945 za přítomnosti osobností, které sehrávaly důležitou společenskou úlohu už během první republiky, za války a v době nástupu komunistické moci.

Předsedou vyšetřující komise se stal do svého odvolání na politickou komunistickou provokaci v lednu 1946 plukovník Josef Bartík, přednosta odboru pro politické zpravodajství, „odboru Z“. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků šéfa československé rozvědky ve Velké Británii Františka Moravce. Jeho odstranění fakticky vedlo k převzetí důležitého odboru ministerstva vnitra komunisty. František Kropáč byl vyslýchajícím K. H. Franka. Právník a básník-amatér, jeden z šesti básníků nesoucích v květnu roku 1939 ostatky Karla Hynka Máchy na pražský Slavín společně s Jaroslavem Seifertem, František Halasem, Josefem Horou, Františkem Sekaninou a Josefem Knapem. Kropáč měl na starosti tzv. Referát L, výstavbu Lidic a Ležáků i pátrání po zavlečených českých dětech. V době procesu se Kropáč plně zapojil do podpory nastupující Komunistické strany Československy (KSČ).

Dalším vyslýchajícím byl Zdeněk Toman, jeden z nejmocnějších úředníků ministerstva vnitra podporovaných jak Rudolfem Slánským, tak ministrem vnitra Václavem Noskem. Spasitel a kšeftař s židovskými uprchlíky po roce 1945, kteří se snažili dostat přes Československo do západní Evropy a Palestiny. Po roce 1948 se mu zdařil útěk do Jižní Ameriky, odkud finančně podporoval Izrael.

Dalším členem komise byl Bedřich Pokorný, jeden z důstojníků zpravodajské služby, který se pokusil za pomoci zfalšovaných výpovědí K. H. Franka zdiskreditovat nekomunistické politické představitele i bývalé členy odboje. Stál za provokací proti důležité postavě československého domácího odboje, Vladimíru Krajinovi, ale také za články v Rudém právu proti bývalému primátorovi Prahy a poválečnému předsedovi Národně socialistické strany Petru Zenklovi den před parlamentními volbami v květnu 1946. Tolik pro ukázku, jak důležité bylo mít kontrolu nad Frankovými výpověďmi.

Obhajoba

Do popředí vystupují během procesu také mimořádné osobnosti z řad právníků. Nemám na mysli jen Bohuslava Ečera a jeho zásadní podíl na novém právním termínu „zločinů proti lidskosti“. Svoji důležitou úlohu vedle soudce Vladimíra Kozáka a žalobce Jaroslava Drábka sehrál i Frankův obhájce ex offo Kamill Resler.

Resler jako profesionál hledal všechny možné způsoby obhajoby. Díky němu a jeho mnohdy společensky odvážné oponentuře můžeme konstatovat, že soud probíhal podle pravidel. Bylo ale nutné vysvětlit posluchačům Reslerovu úlohu a hned v prvních větách prvního dne procesu tak učinil komentátor Cincibus: „Obhájcem Frankovým je JUDr. Kamill Resler. A říkám-li toto jméno, pak bych mohl velmi dlouho hovořit a velmi dlouho vysvětlovat, co to znamená obhájce ex offo v procesu takto význačném. Je nutno dívat se na tento úkol jako na úkol nejvýš odpovědný a nejvýš tíživý.” [1]

Jeden návrh obhajoby ve prospěch Franka je raritní: „Uznával za právo vládnoucího národa usmrcovat příslušníky porobeného národa, kteří se proviní proti předpisům vládnoucího národa vyhladiti celé rodiny, protože jeden jejich příslušník porušil správní předpis o hlášení pobytu nahodilého hosta. Nevnímá svými smysly otřásající dosah hrůzy, kterou jeho národ šířil, doznává, že se ze slepé poslušnosti částečně na těchto činech účastnil a potom všem pokládá za kruté, že je odtržen od své ženy a dětí. Schází mu tedy jakýkoliv smysl pro úměrnost životních projevů, které se týkají jeho a které se týkají jiných. (…) Pro tento názor svědčí i obžalobní důvody na straně 51, kde sama veřejná žaloba tvrdí: ‚To, co Němci při šíleném pokusu o uskutečnění svých zločinných plánů napáchali, jest každému normálnímu člověku, který sám neprožil tu dobu pod jejich nadvládou, naprosto nepochopitelné.‘ Jde tedy u něho, stejně tak jako u ostatních stoupenců Hitlerových proto v době zvýšeného ohrožení republiky zřejmě o psychopatickou manii, která se v tomto davovém hnutí projevovala jako davový blud, chorobné velikášství a sklon k násilným činům, takže jest Hitlerovy stoupence a mezi nimi i obžalovaného pokládati v oné době za nepříčetného. Obhájce proto navrhuje zkoumání jeho duševního stavu znalci z oboru psychiatrie a psychopathologie.“ [2]

Frank s prohlášením své osoby za nesvéprávnou nebyl seznámen a nesouhlasil s tímto bodem vlastní obhajoby. Obdobné pokusy o znesvéprávnění nacistických pachatelů zcela vymizely s prodlužujícím se odstupem od konce války, ačkoliv poslední výrok československého soudu v záležitosti psychického zdraví obviněného se odehrál v roce 1965 u odhaleného brutálního kápa Alexandra Keleberce. Ten tak nedostal za vraždu a spoluúčast na vraždě stovek polských a židovských vězňů v Mauthausenu ani absolutní trest ani doživotní vězení (jen 14 let), neboť mezi lety 1945 a 1965 vedl spořádaný rodinný život, což vylučovalo zákonem danou podmínku recidivy a nemožnosti resocializace. Nad svým chováním měl plnou kontrolu.

Jazyk soudní síně

Frankův proces je v kombinaci dochovaného písemného materiálu a zaznamenaných očitých svědectví v mnoha ohledech průlomovým. Zásadní jsou strategie obžaloby a obhajoby, připuštěné důkazy a důkazní prostředky, mimořádná svědectví různých forem nacistických represí. Dozvídáme se o velkém množství mimořádně propracovaných forem násilí, které ve své historii a v takovém rozsahu žádná společnost nezažila. Před soudcem Vladimírem Kozákem, prokurátorem Jaroslavem Drábkem, ale také frankovým obhájcem ex offo Kamillem Reslerem vypovídalo 54 svědků, kteří popisovali své prožitky z doby války.

Anna Hroníková popsala vyhlazení vesnice, popravu svého manžela a obou synů uprostřed Lidic i své trýznění v Ravensbrücku.

Nucenou spolupráci s doktorem Josefem Mengele v Osvětimi popsal lékař-vězeň Jan Češpiva. Jeho svědectví o lékařských popravách dětí v provizorní táborové ordinaci patří mezi nejkrutější popisy násilí na lidských bytostech.

A ve výběru nesmí chybět Milada Horáková, jež podrobně popisovala soudu svoji dvouletou vazbu v Malé pevnosti Terezín a hrůzy vražd, jichž byla přímou svědkyní. Při procesu vystupovala jako poslankyně Národního shromáždění a předsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů. Ve stejném sále byla téměř přesně o čtyři roky později odsouzena k trestu smrti komunistickou pseudojusticí.

Svědek Jaroslav Hanáček popsal čtvrtou největší námořní katastrofu v dějinách, potopení lodi Cap Arkona 3. května 1945, kde byl nuceně uvězněn s dalšími vězni koncentračního tábora Neuengamme u Hamburku.

Mezi svědky, kteří vystoupili ve Frankově procesu, byli přitom zástupci lokálního represivního aparátu jako velitelé venkovních služeben gestapa, např. kladenský Harald Wiesmann, který aktivně řídil vypálení Lidic a vyhlazení všech obyvatel, nebo velitel gestapa v Hradci Králové Albert Hardtke, který kromě jiného řídil represe vůči spolupracovníkům parašutistické skupiny Silver A na Náchodsku.

Unikátní je také výpověď generálmajora Waffen SS Bernharda Vosse, který vydal rozkaz k popravě studentů 17. listopadu 1939 v ruzyňských kasárnách.

Vystoupení velitele Malé pevnosti Terezín Heinricha Jöckela ukázalo propojení nejvyššího velení protektorátu s přímými vraždami politických vězňů v průběhu války, ale především v jejím závěru 2. května 1945.  

V kontrastu k nižšímu aparátu vystoupili naopak zástupci Frankových nadřízených. Na svědecké lavici usedl Kurt Daluege, velitel říšské pořádkové policie, která v počtu dvou a půl milionu mužů vraždila židovské obyvatele v celé Evropě. V době konání soudu nebyl rozsah závažné trestné činnosti K. Daluegeho znám a plné rozkrytí se podařilo ponejvíce až po roce 1990, po zpřístupnění archivů mezi západní a východní Evropou. Z nich vyplynulo, že početně výrazně silnější vojensko-policejní uskupení pořádkové policie oproti SS mělo více obětí, než obávaní elitní smrtihlavové. „Obyčejní muži“ se po dlouhá desetiletí ztratili z centra pozornosti výzkumu holocaustu a nacistické válečné zločinnosti, než na ně v roce 1992 svojí paradigmatickou knihou upozornil americký historik Christopher Browning.

Kurt Daluege byl převezen do Československa zástupci americké armády, aby svědčil v procesu s K. H. Frankem. Jejich křížový výslech před soudem v Praze trval přibližně dvě hodiny. Konfrontace se odehrála mezi dvěma nejvyššími představiteli nacistické okupační moci v Protektorátu Čechy a Morava. Kurt Daluege však byl ještě důležitější pro porozumění holocaustu, o kterém se na jaře roku 1946 vědělo ještě velmi málo. V jedné části výslechu se soudce snažil zjistit, zda si Daluege a Frank byli vědomi „zvláštního zacházení“ (Sonderbehandlung), termínu, který v jazyce Třetí říše eufemisticky zakrýval vraždu. Termín se poprvé objevil v oběžníku Reinharda Heydricha v září 1939 a poté se rychle „rozrostl“ do vražedného dehumanizujícího jazyka národně socialistické diktatury. Na stejné úrovni eufemismy jako „konečné řešení“, „deportace“, „přesídlení“, „evakuace“ zakrývaly podstatu vraždy.

Sledujeme-li pozorně Daluegovu výpověď, lze si se znalostí výše řečených informací uvědomit, jak záměrně používal jazyk jako nástroj k odvedení pozornosti od své vlastní odpovědnosti a účelově manipuloval s významy. Je nesmírně důležité provést forenzní lingvistickou analýzu historických zvukových nahrávek tak vysoké hodnoty, protože jde o jedinečnou příležitost získat přesnější pohled na to, jak byl jazyk používán k manipulaci, obraně a prosazování moci v reálném čase bezprostředně po válce. Zvukové nahrávky obsahují nejen výpovědi a otázky, ale také nesčetné jazykové odstíny a strategie, které lze analyzovat v kontextu toho, jak obvinění a svědci reagovali na průběh procesu. Forenzní lingvistika umožňuje analyzovat jazyk jako prostředek moci a manipulace. Můžeme zkoumat, jak obžalovaní reagovali, jak se snažili vyhnout odpovědnosti a jak soudci používali jazyk k vynucení přiznání nebo odhalení nesrovnalostí. Zkoumání zásadních termínů, frází a odpovědí odhaluje jemné náznaky pravdivosti nebo manipulace. Díky nahrávkám máme možnost vyslechnout autentická svědectví, která nám poskytují hlubší pochopení toho, jak se zúčastnění aktéři vypořádali s obviněními. Forenzní analýza nám ukazuje nejen slova, ale i jejich záměr, a rekonstruuje psychologický a sociální tlak, kterému byli svědci a obžalovaní vystaveni.

Pomocí jazykových stop můžeme zkoumat míru odpovědnosti jednotlivců a institucí. Ustálené komunikační mechanismy a postupy, které mluvčí používá k ovlivnění vnímání reality, prosazení svého úhlu pohledu a formování významových struktur (diskurzivní strategie) nám umožňují pochopit nejen obsah řeči, ale i její skrytý význam a účel, což je při analýze svědectví v historickém kontextu, jako je výslech, zásadní. Tato analýza nám poskytuje vhled do toho, jak jednotliví aktéři manipulovali informacemi, aby ovlivnili své postavení u soudu a vnímání odpovědnosti.

Zvláštní zacházení

Popírači holokaustu rádi tvrdili, že „zvláštní zacházení“ neznamenalo „vraždění“, ale že ve skutečnosti znamenalo něco mnohem mírnějšího. Tvrdili také, že kdokoli, kdo přiznal, že „zvláštní zacházení“ znamenalo „vraždění“, musel být mučen spojenci. Jak tedy Daluege a Frankovi žalobci odpověděli na přímou otázku?

Soudce: Co bylo zvláštní zacházení (Sonderbehandlung)?

Daluege: Jaké Sonderbehandlung?

Soudce: To musíte vědět. Já takové věci nenařizuji. Ale vy jste to nařídil. Je to vynález vaší úžasné říšské německé policie. A vy, jako policejní generál, budete vědět, co to je.

Daluege: Kde byl tento dekret vydán? Mohu ho vidět?

Soudce: Prosím, nechcete na to odpovědět?

Daluege: O tom dekretu vůbec nevím. Sonderbehandlung pro mě není žádný pojem.

Soudce: Obžalovaný Franku, vstaňte. Řekněte Daluegovi, co je Sonderbehandlung. Věděl o tom Daluege?

Frank: Sonderbehandlung je poprava a popravování lidí bez soudního příkazu.

Soudce: Věděl o tom Daluege? Počkejte, počkejte, počkejte! Věděl o tom Daluege?

Frank: Nevím.

Soudce (rozrušeně): Cože? Vy nevíte? Prosím vás, lidi. Je to policejní generál. Je to vysoký policejní důstojník. A vy jste nevěděl o těch předpisech? Pochybujete, že generál nevěděl o předpisech vydaných říšským policejním šéfem? Takže jste chtěli dobýt svět, když jste měli takové úředníky? Byl to policejní generál, že?

Frank: Ano.

Soudce: Takže si myslíte, že Daluege nevěděl, co je Sonderbehandlung. Tak já mu věřím (sarkasticky).

Konfrontace mezi K. Daluegem a K. H. Frankem za moderace soudce Kozáka představuje mimořádně názorný příklad toho, jak se ve forenzním prostředí utkávají různé diskurzivní strategie: jazykové distancování, redefinice pojmů, manipulace významů a autoritativní kontrola nad výkladem.

Důležitým bodem výslechu je pojem Sonderbehandlung, tedy „zvláštní zacházení“, jehož význam v nacistickém administrativním jazyce byl pevně spjat s popravami a hromadným zabíjením bez soudního procesu. Debata o tomto termínu tvoří jádro lingvistického střetu mezi obžalovanými a soudcem. Z hlediska forenzní lingvistiky je tato výměna ukázkou střetu mezi „mocí definovat“ a „mocí popírat“. Nacistická administrativa používala termín Sonderbehandlung jako součást utajeného, byrokratického jazyka, který měl dehumanizovat oběti a zakrýt povahu zločinů.

Daluege v konfrontaci s veřejným soudním diskursem usiluje o návrat k tomuto jazyku jako k prostoru nejasnosti. Soudce však tento prostor bez milosti ruší a vrací termíny zpět do jejich konkrétní historické reality. Tím se v soudní síni vytváří proces „rekonstrukce významu“: odhalení skutečné funkce eufemismů, demaskování strategií popírání a obnovení vazby mezi slovem a činem.

Celá situace tak ukazuje, jak jazyk může utvářet „narativní realitu“ – buď tu pachatelovu, který ji chce rozostřit a relativizovat, nebo tu, kterou soudní proces rekonstruuje s ohledem na historická fakta. Daluegeho pokusy o jazykové zamlžení odhalují mechanismus vytváření alternativní reality, v níž jeho odpovědnost mizí. Naopak zásah soudce významy stabilizuje, vrací je do jejich násilného kontextu a tím umožňuje historickou pravdu nejen vyslovit, ale také doložit. Právě tato konfrontace ukazuje, jak jazykové strategie ve forenzním prostředí slouží jako prostředek k odhalení skutečné podstaty jednání, které se obžalovaní snažili skrýt za byrokratické eufemismy.

Retribuční proces s Karlem Hermannem Frankem představuje jeden z nejdůležitějších momentů poválečné spravedlnosti v Československu – nejen jako symbolické vyrovnání s nacistickou okupací, ale také jako jedinečný pramen pro současný historický a lingvistický výzkum. Jeho mimořádnost spočívá v několika rovinách: v rozsahu shromážděných svědectví obětí i pachatelů, v bezprostřednosti poválečné atmosféry, která formovala výpovědi, a především v dochování rozsáhlého zvukového záznamu, umožňujícího analyzovat průběh procesu v jeho plné rétorické a interakční podobě.