Na zcela základní rovině funguje represe jednoduše: objektivně omezuje ty, kteří proti autoritám vystupují nejhlasitěji, zatímco ostatní přihlížející jsou zastrašeni a chtějí se vyhnout nepříjemným následkům, které pozorují u obětí. Při detailnějším pohledu lze z psychologického hlediska popsat hned několik dílčích mechanismů, které k účinnosti represe obvykle přispívají. Níže uvádím tři příklady takových mechanismů, které známe díky sociálně psychologickému výzkumu.
Touha po spravedlnosti vede k obviňování obětí
Napříč různými kontexty lze pozorovat, že lidé mají sklon spíše nadhodnocovat, do jaké míry si trpící oběti mohou za svou situaci samy. Poněkud překvapivě je tendence vidět původce problému v oběti o to silnější, čím větší míru utrpení oběť zažívá a čím méně je za své utrpení odškodněna. Vysvětlení lze hledat v obecném lidském motivu věřit, že svět funguje spravedlivě. Jestliže jsme svědky nezaslouženého utrpení, narušuje to naši představu spravedlivého světa. Takovou představu si přitom přejeme alespoň částečně ochránit, protože je krajně nepříjemné žít s přesvědčením, že ve světě nefunguje žádná spravedlnost. Pozorované utrpení tak máme potřebu sami pro sebe vysvětlit alespoň částečným svalením viny na oběť, čímž se zbavíme pocitu jeho nepřiměřené nezaslouženosti.[2] V případě represe ze strany autority proto mají lidé sklon klást si otázku, zda si na sebe oběť represi sama nepřivolala a zda není celá situace tak trochu zasloužená. Oběti represe v nás jinými slovy mohou vyvolávat ambivalentní pocity – ačkoli utrpení obvykle vede k sympatii, ta je jen málokdy bezvýhradná a mívá hořkou příchuť.
Cílená represe vede k fragmentaci identit
Obvyklou praxí represivních autorit není uplatňovat represi plošně na všechny, ale cílit ji pouze na specifické, jasně vymezené skupiny, případně dávkovat různým skupinám různou míru represe. Takové jednání má své významné důsledky z hlediska toho, jak lidé danou situaci vnímají a s kým se identifikují. Sdílená zkušenost – a zvláštně ta silná jako například zkušenost s represí – často dává základ společné identitě, tedy pocitu sounáležitosti, který následně posiluje pocit vzájemné podobnosti, solidaritu a ochotu sledovat společné zájmy. Neexistuje-li ovšem sdílená zkušenost s represí, neexistuje ani taková společná identita. Rozdílné zacházení autority s různými skupinami má za následek jejich rozdílné zkušenosti a podporuje vznik úzkých fragmentovaných identit. Tyto skupiny se následně vymezují vůči ostatním skupinám, se kterými vedou soutěž například o to, koho represe zasáhne nejméně, kdo si udrží nejvíce výhod či kdo si v dané situaci nejvíce zachová morální integritu. V jejich úvahách tak paradoxně ustupuje do pozadí samotný zdroj represe. Chybějící společná identita zároveň výrazně oslabuje pocit, že je tu nějaký společný zájem, a tedy snižuje pravděpodobnost, že se lidé vůči represi kolektivně vymezí.[3]
Strach mění naše vnímání rizika
Přirozeným důsledkem represe je strach na straně obětí i přihlížejících. Výzkum ukazuje, že strach ovlivňuje způsob našeho uvažování o politických a společenských otázkách. Vede nás obvykle k tomu, abychom zpozorněli a hledali relevantní informace.[4] Neplatí proto předpoklad, že by represe a související strach lidem s nadsázkou řečeno zatemňovaly mozek, například tím, že by plošně oslabovaly kritické myšlení či zvyšovaly manipulovatelnost. Co lze očekávat je do jisté míry pravý opak, a sice snaha zbavit se vlastních předpojatostí, dobře se v nastalé situaci zorientovat a udělat správné rozhodnutí s ohledem na své zájmy. Přesto však nelze říci, že by nás strach ovlivňoval pouze ve prospěch přesnějšího úsudku. Strach mění naše vnímání rizika. Prožíváme-li tuto emoci, máme pesimističtější pohled na svět – přeceňujeme pravděpodobnost negativních výsledků a podceňujeme pravděpodobnost tech pozitivních – a zároveň jsme méně ochotní riziko podstupovat.[5] V situacích, kdy čelíme represi, to znamená například preferovat opatrné jednání a vyhýbat se protestu, protože zveličujeme vnímaná rizika spojená s protestem či naopak podceňujeme, kolik lidí by se k nám přidalo.[6]
Závěr
Uvedené příklady naznačují nejen možné mechanismy, které posilují účinnost represe, ale rovněž příležitosti, jak její dopady oslabit. Represivní autority mohou využívat náš sklon hledat spoluvinu na straně obětí, různým dávkováním represe vůči různým skupinám podlamovat společnou identitu nebo šířit strach, který nás dělá pesimističtějšími. Pokud si však jsme těchto mechanismů vědomi, můžeme se vůči nim stát odolnější.