Bedřich Biehal

V letech 1915−1920 vystudoval obor učitelství na středních školách na Filozofické fakultě Německé univerzity v Praze a posléze do roku 1921 vyučoval ruský jazyk na Německém státním reálném gymnáziu v Praze II ve Štěpánské ulici (Deutsches Staats-Realgymnasium in Prag II). V roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a ideálům komunismu v jejich bolševickém pojetí zasvětil svůj zbývající život. V občanském povolání působil v letech 1921−1923 jako ředitel továrny na výrobu chemického papíru na pražském Smíchově, v roce 1923 se osamostatnil a stal se majitelem pražského papírenského velkoobchodu, který vedl po celá dvacátá a třicátá léta. Koncem dvacátých let vystoupil formálně z KSČ, což uskutečnil po dohodě se sovětskou zpravodajskou službou coby její agent, a „na oko“ se stal členem sociálně demokratické strany. Dle některých pramenů měl být v průběhu třicátých a čtyřicátých let také členem několika zednářských lóží, v nichž plnil špionážní zadání ze Sovětského svazu (SSSR). V roce 1938 odcestoval na pozvání sovětských soudruhů do Moskvy, kde mu byl dán další úkol, spočívající ve vyslání dcery do Velké Británie, kde měla studovat vysokou školu. Irsa v listopadu 1938 do Spojeného království skutečně odcestovala (později se vdala a zůstala v Anglii) a ze sovětské strany tak byla připravována pro budoucí špionážní využití. Biehal na popud sovětských vojenských zpravodajských orgánů krátce po okupaci zbytku českých zemí nacisty v březnu 1939 odcestoval s manželkou do Francie (syn Martin Antonín se stal sovětským občanem a bojoval v Rudé armádě), kde vstoupil do Československého zahraničního vojska a pro SSSR plnil úkoly v rámci práce v aparátu československého exilového státního zřízení. V některých pramenech je v letech 1939−1940 oficiálně uváděn jako archivář Československého národního výboru v Paříži, po kapitulaci Francie a útěku do Velké Británie měl být zaměstnán coby archivář úřadu Československého vojenského atašé v Londýně. Po osvobození se po dohodě se sovětskou špionáží vrátil v roce 1945 zpět do Československa (ČSR), avšak dle vlastních slov byl po několika měsících „uvolněn z důvodů konspirace“. O jeho dřívějších aktivitách měli být údajně informováni nejvyšší představitelé KSČ v čele s Gottwaldem a především Slánským, který mu měl v případě potřeby pomoci v občanském životě (např. v různých kádrových dotaznících byly uváděny smyšlené legendy o jeho minulosti, s čímž se vázaly problémy při shánění zaměstnání). Opětovně se stal členem sociálně demokratické strany a v roce 1946 nastoupil občanské povolání úředníka hospodářské skupiny papírenského průmyslu Ústředního svazu československého průmyslu. Později byl jmenován komerčním ředitelem při generálním ředitelství Československých závodů pro papír a celulózu, n. p. Zároveň od roku 1947 spolupracoval s československými zpravodajskými orgány, jimž např. údajně pomohl odhalit jednoho „anglického špiona“. Vedle toho působil v letech 1946−1950 coby pravidelný dopisovatel zahraničního časopisu tiskové agentury „Atlas Konjektur Berichte“, jenž byl spojen s později „usvědčeným špionem“ André Simonem. Práci dopisovatele mu zprostředkoval Rudolf Slánský s vědomím toho, že se jedná pouze o „krycí povolání“, mající za úkol zastřít Biehalovy další aktivity pro sovětskou špionáž. V říjnu 1948 byl Biehal nadto ještě jmenován ředitelem společnosti Papco, zabývající se dovozem a vývozem výrobků papírenského průmyslu. Osudným se mu stalo zadržení Slánského a dalších osob působících za války ve Velké Británii a svoji roli zřejmě sehrály také změny proběhlé na přelomu 40. a 50. let v sovětské zpravodajské službě. V dubnu 1951 byl sesazen z funkce generálního ředitele společnosti Papco a o jeho osobu se začala intenzivně zajímat Státní bezpečnost (StB). Od října 1951 do svého zatčení v dubnu 1952 pak pracoval jako podnikový ředitel libereckého maloobchodu s drobným spotřebním zbožím.

Ve druhé polovině března 1954 byl odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let pro trestný čin ohrožení státního tajemství, kterého se měl dopustit v letech 1946−1950 v rámci svého působení zahraničního dopisovatele, k čemuž se přidaly styky se Slánským, podezření ze špionáže pro západní zpravodajské služby a obligátní podezření z „trockismu“. Jelikož si většinu trestu odpykal vazbou a zbytek mu byl amnestován, byl dne 30. 9. 1954 propuštěn na svobodu. V následujících letech se snažil všemi dostupnými prostředky dosáhnout soudní a stranické rehabilitace, což se mu nakonec podařilo v roce 1959.

Archiv bezpečnostních složek - f. Organizační a vnitřní správa Federálního ministerstva vnitra, 2. díl (A 6/2), inv. j. 10; f. Historický fond StB (H), a. č. H-115.

KAPLAN, Karel. Protistátní bezpečnost. Historie vzniku a působení StB jako mocenského nástroje KSČ. Praha: Plus, 2015, s. 378−388.