Zdeněk Borkovec

Pocházel z rodiny kapitána Československé armády Rudolfa Borkovce. Jeho bratrem byl pozdější advokát a účastník protinacistického i protikomunistického odboje, JUDr. Jaroslav Borkovec (1906−1949). Po maturitě na českém klasickém gymnáziu na Praze XII navštěvoval v letech 1924 až 1929 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Již během studií nastoupil v prosinci 1926 na pražské policejní ředitelství, kde působil nejprve jako kancelářský pomocník (prosinec 1926 – květen 1927) v různých odděleních (např. bezpečnostním), později jako nižší úředník u kriminální složky (1927−1929). Po dokončení studií se stal policejním koncipistou a v následujících letech absolvoval vynikající kariéru u neuniformované kriminální policie, přičemž se během svého působení v bezpečnostních sborech snažil uplatňovat moderní metody tehdejší kriminalistiky. V roce 1932 byl jmenován policejním komisařem, v roce 1937 se stal vrchním policejním komisařem a koncem třicátých let působil jako vyšetřovatel těžkých zločinů při tzv. bezpečnostní službě pražského policejního prezidia. Po okupaci zbytku českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 se společně s bratrem Jaroslavem zapojil do odboje. V důsledku podezření, že oklamal německé bezpečnostní orgány a spolupodílel se na útěku někdejšího ministra (posléze člena exilové vlády) Ladislava Feierabenda do exilu, byl na příkaz K. H. Franka v roce 1940 suspendován a posléze přemístěn jako komisař na policejní služebnu na Praze XII. V protinacistické rezistenci působil po celou dobu války, zatímco jeho bratr byl pro odbojové aktivity zatčen a v letech 1940−1943 vězněn. Po osvobození v květnu 1945 působil jako náměstek prokurátora očistné komise ministerstva vnitra a byl také jedním ze svědků v procesu s K. H. Frankem.

V červnu 1945 byl se zpětnou účinností jmenován policejním radou a přednostou Oblastní kriminální úřadovny v Praze. V letech 1946 a 1947 byl postupně povýšen na kriminálního radu a vrchního kriminálního radu a na podzim 1947 vybudoval kriminální IV. sektor velitelství Národní bezpečnosti. V období třetí republiky se mu podařilo zmodernizovat pražskou kriminální službu, která snesla srovnání na mezinárodní úrovni, a podílel se také na vyšetřování všech závažných kauz tehdejší éry, včetně dodnes neobjasněné smrti ministra zahraničí Jana Masaryka, který zemřel po pádu z okna Černínského paláce dne 10. 3. 1948, avšak kvůli nastalým politickým poměrům po únorovém komunistickém státním převratu a převzetí kauzy tajnou politickou policií, Státní bezpečností (StB), nemohl vyšetřování dokončit. S nastupující komunistickou totalitou se pro nový režim stal „politicky nespolehlivou osobou“, jednak kvůli svému působení v prvorepublikových bezpečnostních složkách (v nichž se měl údajně mj. taktéž podílet na perzekucích komunistů při jejich agitačních schůzích), jednak kvůli svým kontaktům do řad „reakčních osob“ (např. členů nekomunistických stran). V květnu 1948 byl dán na dovolenou s čekaným (resp. „vyakčněn“) a posléze propuštěn ze Sboru národní bezpečnosti, jak znělo tehdejší pojmenování policejních složek. Poté pracoval v období od 1. 9. 1948 do 3. 10. 1949 jako tajemník v kanceláři JUDr. V. Havelky na Praze 18. Mezitím byl po nějaký čas držen ve vazbě kvůli účasti svého bratra v protikomunistické odbojové skupině vedené někdejším důstojníkem Květoslavem Prokešem („Prokeš – Borkovec“). Zatímco Jaroslav Borkovec byl pro „protistátní činnost“ odsouzen v červenci ( a po odvolání v říjnu) 1949 k trestu smrti a 5. 11. 1949 popraven, Zdeňku Borkovcovi se žádné aktivity neprokázaly, a tak byl propuštěn. V průběhu 50. let působil jako konstruktér ve Státním projekčním ústavu či u národních podniků Vodoprojekt a Průmstav. V 60. letech pracoval jako závozník u Konstruktivy, n. p.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB (sb. V), vyšetřovací spis arch. č. V-6927 MV.

KUČERA, Martin: Zdeněk Borkovec. In: VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol.: Biografický slovník českých zemí. VI. sešit: Boh-Bož. Praha: Historický ústav AV ČR – Libri, 2007, s. 61. MALLOTA, Petr: Jaroslav Borkovec (1906‒1949). In: MALLOTA, Petr a kol.: Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu. Díl 1. Praha: ÚSTR, 2024, s. 328‒343.