Vratislav Bušek

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziích v Královských Vinohradech a Mladé Boleslavi, kde v roce 1915 maturoval. V roce 1920 vystudoval Právnickou fakultu Karlovy Univerzity (PF UK) a vzdělání si doplnil také na univerzitách v Paříži a v Římě. V roce 1922 se habilitoval pro obor dějiny církevního práva na Právnické fakultě Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde byl v roce 1923 jmenován mimořádným profesorem a v roce 1929 řádným profesorem. Od roku 1919 působil jako smluvní úředník kontrolního a kompenzačního úřadu v Praze, později působil v úřadu pro zahraniční obchod a v letech 1921−1922 byl konceptním úředníkem na ministerstvu školství a národní osvěty v Praze. V letech 1922−1938 vedl seminář církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (PraF UK) a zároveň zde zastával v letech 1936−1937 post rektora celé univerzity, posléze prorektora a děkana PraF UK (1937−1938). Byl taktéž autorem řady odborných textů a publikací z oblasti církevního či římského práva – např. „Církev, stát a jinověrci v Codexu iuris canonici“ (1922), „Poválečné konkordáty“ (1925), „Církevní soudnictví ve věcech civilních v říši římské v I. až V. století po Kr.“ (1925), „Učebnice dějin práva církevního“ (1929). Ve 30. letech se podílel na vzniku desetisvazkové „České vlastivědě“ a „Sborníku československého práva veřejného“. Kvůli krizi v mezinárodních vztazích a vzniku autonomního Slovenska byl k 31. 12. 1938 zproštěn služby a přesídlil do českých zemí. K 1. 1. 1939 byl jmenován profesorem církevního práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol nacisty v listopadu 1939 přesídlil do Prahy, kde provozoval právnickou praxi. Zapojil se do odboje, což vedlo k jeho zatčení gestapem v roce 1941 a uvěznění v koncentračním táboře Mauthausen. Po osvobození nastoupil v červenci 1945 na PF UK, kde byl v říjnu téhož roku jmenován řádným profesorem pro obory církveního a římského práva. Vedle toho se také stal členem Československé strany národně socialistické (ČSNS), přičemž v poválečných letech patřil k jejím čelným exponentům. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 byl tzv. vyakčněn z PF UK a posléze odešel do exilu, ve kterém se angažoval v protikomunistickém odboji. Během pobytu v řezenském uprchlickém táboře se stal předsedou místního táborového československého komitétu, jehož představitelé byli dle interpretace Státní bezpečnosti osnovateli vraždy mjr. Augustina Schramma, jenž byl zastřelen ve svém bytě 27. 5. 1948. Za pachatele byl označen někdejší exulant a člen národně socialistické strany Miloslav Choc, jenž před návratem do ČSR pobýval v Řezně. V politickém procesu s „Miloslavem Chocem a spol.“ byl Vratislav Bušek odsouzen dne 25. 11. 1948 v nepřítomnosti k trestu smrti.

V letech 1948−1950 pobýval v Paříži, kde pracoval v International Bibliography of Historical Sciences a zároveň přispíval do exilového periodika „Svobodný zítřek“. V roce 1950 přesídlil do USA, kde přednášel na koleji v New Yersey. Byl členem, spolupracovníkem či funkcionářem řady krajanských exilových organizací – Rady Svobodného Československa, Československé národní rady v USA, Svobodné Evropy, Federace bývalých politických vězňů (předseda) či Shromáždění porobených národů. V roce 1954 vydal později hojně citovanou publikaci „Poučení z únorového převratu“ (1954). V exilu se oženil s Hedvikou Waldesovou, vdovou po českém podnikateli židovského původu.

Archiv bezpečnostních složek - f. Velitelství Státní bezpečnosti (310), sign. 310-73-21.

KINDL, Vladimír: Život a dílo prof. JUDr. Vratislava Buška. Brno: Masarykova univerzita, 1993. TÁBORECKÁ, Alena: Vratislav Bušek. In: Biografický slovník českých zemí, Brun-By, Praha: Libri, 2007, s. 358−359. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl A–J. Praha – Litomyšl: Petr Meissner – Paseka, 1999, s. 164−165. PEJSKAR, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1984, sv. 1. Curych: Konfrontace, 1982, s. 322.