Leopold Chmela

Pocházel z početné rodiny obuvníka a tovární dělnice. Jeho otec Josef se koncem 19. století podílel na založení sociálnědemokratické strany v Třebíči. Během středoškolských studií si musel kvůli neutěšeným finančním poměrům přivydělávat manuálními pracemi. Po maturitě na třebíčském gymnáziu v roce 1913 narukoval dne 1. 10. 1913 do rakousko-uherské branné moci, v níž v letech 1913−1914 absolvoval důstojnickou školu v Terstu a poté se zapojil do bojů první světové války. Dne 21. 9. 1914 byl zajat na východní frontě a posléze přebýval v několika zajateckých pracovních táborech. Z lágru v Novonikolajevsku (Novosibirsku) se mu nakonec podařilo uprchnout a v dubnu 1918 se vrátil ke své jednotce. Záhy nato nastoupil službu u Bosensko-hercegovského pěšího pluku č. 4, s nímž odjel válčit na italskou frontu. V listopadu 1918 se vrátil do nově vzniklého Československa (ČSR), načež zůstal jako důstojník v budující se branné moci. V lednu 1919 se zúčastnil sedmidenní války s Polskem o Těšínsko a ve dnech 23. 5. až 13. 9. 1919 prodělal polní tažení na Slovensku proti Maďarům, pročež byl vyznamenán Československým válečným křížem 1918 za statečnost. V průběhu 20. let prošel coby důstojník několika armádními složkami a v roce 1925 byl povýšen do hodnosti kapitána. Vedle vojenské kariéry také vystudoval v letech 1927−1932 práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde ho vyučoval mj. také národohospodář a několikanásobný ministr financí prof. Karel Engliš. V roce 1932 byl povýšen do hodnosti štábního kapitána a o dva roky později se stal členem Hlavního štábu generálního sekretariátu obrany státu při Ministerstvu národní obrany (MNO). V roce 1936 byl v rámci nejvyšších pozic MNO přeložen do skupiny důstojníků vojenských kontrolorů MNO a o dva roky později povýšen na majora. Do jeho specializace patřily problematiky spjaté s hospodářstvím a ekonomikou v tuzemsku i v mezinárodním měřítku, přičemž se podílel např. na přípravě hospodářského plánu případné mobilizace. V roce 1937 vydal publikaci „Válečné hospodářství Třetí říše“. Po okupaci zbytku českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 a rozpuštění tuzemské armády přešel do služeb ministerstva financí a nastoupil jako smluvní úředník (kontrolor) do Národní banky Československé (od r. 1950 Státní banka československá), přičemž v průběhu roku 1939 také krátce působil v Berlíně jako hospodářský poradce protektorátní vlády. V roce 1941 se stal náměstkem přednosty studijního oddělení, v roce 1942 přednostou a o rok později přednostou oddělení. Zpočátku okupace se aktivně zapojil do protinacistické rezistence. Nejprve spolupracoval s vojenským odbojem v rámci Obrany národa, přičemž se stal nejbližším spolupracovníkem pozdějších generálů Jaroslava Vedrala-Sázavského (1895−1944) a Bohumila Bočka (1894−1952) či pplk. Josefa Balabána (1894−1941), jimž kromě zpravodajských informací poskytoval také valuty pro osoby snažící se odejít do exilu. Později se významně podílel na aktivitách dalších odbojových uskupení, jako byly okruh osob kolem předsedy protektorátní vlády gen. Aloise Eliáše, sokolská ilegální organizace (OSVO, „Jindra“) či ilegální skupina kolem někdejších zaměstnanců ministerstva zahraničí kolem Arnošta Heidricha („ZAMINI v odboji“, později Parsifal). Byl seznámen s přípravami atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a taktéž zprostředkovaně udržoval kontakty s naší exilovou vládou, jejíž členy informoval o stavu protektorátního průmyslu a ekonomiky. V roce 1942 měl být údajně v hledáčku nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst (SD) kvůli své předválečné publikaci o hospodářství Hitlerova Německa. Od června 1943 byl v pravidelném kontaktu s veliteli odbojové (částečně partyzánské) organizace Rada tří, jimž mj. podával zpravodajská hlášení a zprostředkovával kontakty s pražskými odbojovými strukturami. Počátkem června 1944 byl zatčen gestapem (předtím měl být údajně jednou zadržen již v r. 1943) a po desetiměsíční vyšetřovací vazbě byl v dubnu 1945 odsouzen k trestu smrti, čemuž bylo zabráněno jen díky chaosu spojenému s blížící se frontou a osvobozením pankrácké věznice Rudou armádou v květnu 1945. V poválečném období i přes zdravotní komplikace spojené s dlouhodobým pobytem ve vězení nastoupil opět do Národní banky Československé. Dle výpisu z kádrových materiálů se nejdříve stal ředitelem studijního oddělení (květen 1945 – červen 1946), poté náměstkem vrchního ředitele a konečně k 1. 1. 1946 vrchním ředitelem (či generálním ředitelem). Zároveň dále působil v armádě, kde mu za jeho odbojové aktivity bylo uděleno několik nejvyšších vojenských vyznamenání. Byl také členem užšího výboru Svazu národní revoluce, který sdružoval protinacistické odbojáře a v únoru 1946 mu byl přiznán charakter československého partyzána. V roce 1947 byl v hodnosti plukovníka trvale přeložen do zálohy, aby se mohl naplno věnovat funkci vrchního ředitele banky. Co se jeho politických aktivit týče, dle svých slov usiloval po osvobození o přijetí do KSČ, avšak z „taktických“ důvodů bylo nejvyšším stranickým vedením rozhodnuto, aby se nestal oficiálním členem. Důvod spočíval v tom, že povolené strany Národní fronty chtěly obsadit pozice v Národní bance Československé podle klíče zajišťujícího „paritní“ zastoupení v jejím vedení. Jelikož na pozici guvernéra byl sociální demokrat Jaroslav Nebesář a funkce náměstků obsadili komunisté, bylo politicky neúnosné, aby byl vrchním ředitelem jmenován také komunista. Dle údajů zaznamenaných v jeho vlastnoručním životopisu z roku 1949 však údajně udržoval těsné kontakty s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským, jemuž podával pravidelné zprávy o dění v bance, a „permanentní“ styky udržoval také s komunistickým ministrem financí a členem Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ) Jaromírem Dolanským. Jako vrchní ředitel se podílel na řešení mnohých strategických problémů spojených s obnovou finančního a hospodářského sektoru po druhé světové válce (např. zrušení devizové autonomie). Dne 16. 3. 1946 byl jmenován do funkce předsedy Ústřední správy bank (ÚSB), v důsledku čehož absolvoval řadu zahraničních jednání jak na Západě, tak v zemích formujícího se východního bloku. Jako poradce se zúčastnil také dvou cest vládní delegace do Moskvy v letech 1946 a 1947, jež vedl tehdejší předseda vlády a pozdější prezident Klement Gottwald. Také v poválečném období publikoval několik odborných ekonomických textů a coby jeden ze znalců vystoupil v procesu s K. H. Frankem, o čemž později publikoval knihu „Hospodářská okupace Československa, její methody a důsledky: znalecký posudek v procesu s K. H. Frankem“ (1946). V roce 1947 se stal také druhým místopředsedou Likvidačního měnové fondu, jehož hlavním úkolem bylo spravovat tzv. vázané vklady a uvolňovat z nich prostředky.

V důsledku vládní krize a únorového komunistického státního převratu v roce 1948 již nemusel skrývat svoji politickou příslušnost a dne 26. 2. 1948 podal oficiální přihlášku do KSČ. Krátce se stal členem Ústředního akčního výboru Národní fronty a v rámci komunistických stranických struktur byl členem prezidia finanční komise KSČ a zúčastňoval se jednání Hospodářské rady KSČ. V této době se však rapidně zhoršoval jeho zdravotní stav (trpěl tzv. Bürgerovou chorobou), který musel být v září 1947 při jeho účasti na jednání Mezinárodní banky a Mezinárodního měnového fondu v USA řešen operativně. Vedle toho se navíc v souvislosti se „zostřujícím se třídním bojem“ a příchodem tzv. sovětských poradců stal objektem zájmu Státní bezpečnosti, pro kterou jeho odbojová minulost spjatá se západní rezistencí představovala „stálé“ potenciální riziko „protistátní činnosti“. V důsledku dalších zdravotních obtíží byl v roce 1950 poslán na zdravotní dovolenou, která se stala trvalou a nakonec vedla k jeho penzionování k 1. 10. 1951. V souvislosti se zatčením generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a hledáním „vnitřních nepřátel“ ve straně počátkem 50. let byl nucen podat svědecké výpovědi o některých zatčených národohospodářích, kteří byli perzekvováni v souvislosti se Slánského kauzou (např. popravený Ludvík Frejka). Sám byl zatčen v roce 1954 a obviněn z údajné sabotáže tuzemské ekonomiky ve prospěch „buržoazních“ vrstev, např. z cíleného uvolňování tzv. vázaných vkladů „kapitalistickým živlům“. Ve dnech 30. 6. ‒ 1. 7. 1955 stanul společně s Janem Olivou, někdejším ředitelem Oblastního ústavu Národní banky československé v Bratislavě, před Krajským soudem v Praze. Rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen k osmi letům odnětí svobody a k peněžité pokutě 80 000 Kčs. Po odvolání mu byl trest snížen dne 21. 10. 1955 Nejvyšším soudem v Praze na šest let. Ve výkonu trestu ve Valdicích se zhoršil jeho zdravotní stav natolik, že mu hrozila amputace dolních končetin a brzká smrt, pročež mu byl trest 24. 9. 1959 přerušen a došlo k jeho propuštění do domácího ošetřování. V roce 1968 byl rehabilitován (in memoriam).

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky kontrarozvědného rozpracování (sb. KR), arch. č. 734920 MV (součástí svazku je dokumentace z původního vyšetřovacího spisu arch. č. V-1944 MV).

Národní archiv - f. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), osobní vězeňský spis Leopolda Chmely.

ČERNÁ, Klára: Činnost odbojové skupiny Parsifal se zaměřením na osobu Leopolda Chmely a zejména jeho poválečný osud. Bakalářská práce. Pardubice: Filozofická fakulta, 2009. POKORNÝ, Jindřich: Parsifal. Osudy jedné demokratické odbojové skupiny v letech 1938‒1945 s poválečným dovětkem. Praha: Academia, 2009. Wikipedie – Otevřená encyklopedie, Leopold Chmela (online, 20. 1. 2026): https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_Chmela