Josef Čupera

Po vychození obecné školy v Blansku navštěvoval reálné gymnázium v Brně, které zakončil maturitou v roce 1927. Poté studoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde byl v roce 1933 promován doktorem práv. Po krátké praxi u Krajského soudu civilního v Brně, nastoupil v roce 1934 jako pragmatikální úředník městské správy při Zemském úřadu v Brně. Již během svých vysokoškolských studií se od roku 1931 angažoval v mládežnické organizaci Československé strany národně socialistické (ČSNS), v níž od roku 1934 působil ve funkci kulturního referenta brněnské organizace. Z úřednické služby byl propuštěn v dubnu 1940 v důsledku změn po nacistické okupaci. Poté pracoval jako středoškolský učitel na Obchodní akademii obchodní a živnostenské komory v Brně, kde působil až do roku 1943. V rámci tzv. totálního nasazení byl nucen nastoupit do továrny na výrobu letadel „Diana“ v Tišnově, kde zůstal také krátce i v poválečné době. Ve druhé polovině roku 1945 se na chvíli vrátil na brněnskou obchodní akademii, avšak již od listopadu téhož roku se v rámci svého obnoveného členství v ČSNS stal tajemníkem jejího poslaneckého klubu. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 zůstal členem „obrozené“ Československé strany socialistické (ČSS) a téhož roku se přestěhoval z Brna natrvalo do Prahy. Díky inklinaci k Jožkovi Davidovi a jeho „levému křídlu“ v ČSNS, zůstal tajemníkem stranického poslaneckého klubu i v poúnorovém období. Dne 8. 11. 1949 došlo k jeho zatčení Státní bezpečností (StB). Ve vyšetřovací vazbě byl podroben surovému fyzickému týrání a psychickému nátlaku, načež se „přiznal“ k organizování „velezrádné důvěrnické sítě“ uvnitř „obrozené“ ČSS napříč regiony, která měla vystoupit z „ilegality“ v případě zvratu politických poměrů.

V průběhu monstrprocesu s „Miladou Horákovou a spol.“ vystoupil jako jeden ze svědků. Dne 21. 7. 1950 byl odsouzen v rámci třináctičlenné skupiny souhrnně označené jako „Josef Čupera a spol.“ za velezradu a vyzvědačství na doživotí, díky pozdější amnestii mu byl trest snížen na 25 let odnětí svobody. Trest si odpykával na Borech (1950−1951), v Leopoldově (1951−1960) a ve Valdicích (1960−1963). V roce 1958 zamítnul Krajský soud v Praze jeho návrh (společně s Vladimírem Tichotou) na obnovu trestního řízení. Štěstí neměl ani počátkem 60. let, kdy se na něj nevztahovaly prezidentské amnestie pro politické vězně vyhlášené v letech 1960 a 1962. Teprve dne 14. 11. 1963 vyhověl Okresní soud v Jičíně jeho žádosti o podmínečné propuštění. Po návratu na svobodu se živil jako účetní. V rámci rehabilitačních řízení z konce 60. let uváděl na pravou míru události z poúnorového období, kdy se snažil v rámci svých tajemnických povinností zajišťovat legální kontakty poslanců ČSS se členskou základnou v regionech a zároveň se podílet na dalším fungování ČSS v rámci tehdejších legálních mantinelů, což činil i ve spolupráci s některými bývalými poslanci, např. Miladou Horákovou. Tyto události byly vyšetřovateli záměrně zmanipulovány do „konstrukce“ o organizování „sítě ilegálních buněk“ uvnitř ČSS. V důsledku změny politických poměrů po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a nastupující tzv. normalizaci však k jeho rehabilitaci nedošlo a dostalo se mu jí až in memoriam po pádu komunistického režimu.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301, sv. 19−20.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy, vězeňský spis Josefa Čupery.

KAPLAN, Karel: Druhý proces Milada Horáková a spol. – rehabilitační řízení 1968–1990. Praha: Karolinum, 2008, s. 287−292.