Vladimír Drnec

V roce 1914 maturoval na gymnáziu v Benešově a v prosinci téhož roku narukoval do rakousko-uherské armády. V důsledku vypuknutí první světové války byl poslán na východní frontu, kde padl v roce 1915 do ruského zajetí. Posléze vstoupil do Československých legií, v jejichž řadách sloužil do konce války. Po vzniku Československa (ČSR) dále působil v armádě jako důstojník dělostřelectva a v roce 1935 dosáhl hodnosti plukovníka. Po nacistické okupaci v březnu 1939 a rozpuštění Československé armády pracoval nejprve na Okresním úřadu v Pardubicích, od 1. 5. 1941 byl úředníkem ve firmě svého bratra. V roce 1943 se zapojil do protinacistického odboje, za což byl v listopadu 1943 zatčen gestapem a vězněn do konce války. Po válce opětovně nastoupil do Ćeskoslovenské armády jako velitel u 5. dělostřeleckého sboru v Brně. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). V říjnu 1946 se stal prozatímním velitelem dělostřelectva IV. vojenské oblasti v Bratislavě a dne 2. 12. 1947 byl jmenován do funkce prozatímního velitele dělostřelectva na Hlavním štábu v Praze. Po komunistickém únorovém převratu přešel v listopadu 1948 v hodnosti generála do funkce náměstka ministra národní obrany pro věci materiální a dne 8. 5. 1950 byl jmenován velitelem Hlavního týlu. K jeho zatčení došlo dne 21. 11. 1952.

Dne 7. 5. 1954 byl odsouzen společně s dalšími bývalými vysokými důstojníka za sabotování výstavby armády v intencích gen. Bedřicha Reicina a „Slánského spikleneckého centra“ k 20 letům odnětí svobody. Trest si odpykával v Ilavě a na Pankráci. Dne 18. 4. 1958 mu byl rozhodnutím soudu trest přerušen a došlo k jeho propuštění na svobodu. Dne 7. 7. 1958 byl na základě přešetření případu rozsudek z května 1954 zrušen v celém rozsahu. V roce 1963 byl rehabilitován.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Ministerstvo národní bezpečnosti (MNB), arch. č. MNB-49; sb. Správa sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Vladimíra Drnce.