Vojtěch Dundr

Pocházel z početné rodiny havíře, kromě něj měli rodiče dalších devět dětí, z nichž však šest zemřelo v dětském věku. Po vychození pěti tříd obecné školy a jednoho ročníku měšťanské školy se vyučil strojním zámečníkem v Zemské škole řemeslnické na Kladně. Po jejím absolvování nastoupil v červenci 1894 na učňovskou praxi do dílen na dole „Thienfeld“ v Kladně a vedle toho navštěvoval o nedělích tři roky pokračovací školu. V dílnách pracoval až do roku 1900, přičemž se již v této době zapojil do socialistického hnutí a politicky se angažoval v sociálně demokratické straně. Na přelomu 19. a 20. století se účastnil známé hornické stávky, v důsledku čehož si nakonec musel hledat nové zaměstnání v jedné ze zámečnických dílen na Smíchově. V srpnu 1900 opět změnil působiště a začal pracovat v mladoboleslavské fabrice na výrobu motocyklů a automobilů Laurin & Klement, kde strávil dalších osm let. V továrně působil od roku 1902 také jako důvěrník dělníků, v kteréžto funkci se zasazoval především za zlepšení jejich pracovních podmínek (např. devítihodinová pracovní doba, minimální mzda). Od roku 1908 působil jako redaktor sociálně demokratického periodika „Stráž Pojizeří“ v Mladé Boleslavi. V srpnu 1915 nastoupil zaměstnání u firmy Kraus & Eder v Praze, odkud byl v důsledku bojů první světové války povolán do rakousko-uherské armády na východní frontu. Díky své specializaci byl po dvou letech nasazen do válečné průmyslové výroby – od února 1917 do ledna 1918 pracoval v První rakouské továrně na letadla ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt). Po vzniku Československa (ČSR) v roce 1918 se angažoval v odborech (např. sjednával kolektivní smlouvy v různých kovodělných závodech), přičemž jako zástupce odborových delegací absolvoval řadu zahraničních cest, např. do USA či Sovětského svazu (SSSR). V letech 1918–1926 zároveň pracoval v Praze jako redaktor odborného periodika „Zájmy kovodělníků“, který byl tiskovým orgánem Československého svazu kovodělníků. V roce 1926 se stal generálním tajemníkem Československé strany sociálně demokratické dělnické (ČSDSD), kterým byl až do roku 1938. V této funkci bylo jeho hlavním úkolem vybudovat v ČSR hustou síť místních stranických organizací včetně uspořádání vrcholných stranických sjezdů (1927, 1930, 1933, 1937–1938). Jeho zásluhou se do společné strany sloučily sociálně demokratické organizace podkarpatských Rusínů a maďarských sociálních demokratů na Slovensku. V letech 1925–1939 byl také senátorem Národního shromáždění, kde se specializoval na sociální a hospodářské problematiky. Během hospodářské krize třicátých let také ve svých volebních obvodech (Mladá Boleslav, Česká Lípa) podporoval různé programy pro zlepšení sociálních podmínek pracujících. Po nacistické okupaci se přestal veřejně angažovat a počátkem roku 1940 byl dán do penze, v níž se zabýval pořádáním archivu sociální demokracie. Během prvních válečných let se zapojil do odboje organizováním tzv. pasivní rezistence mezi dělnictvem v továrnách. Dne 6. 5. 1941 byl zatčen gestapem v rámci hromadné perzekuční akce proti vedení předválečné sociální demokracie, později obžalován pro přípravu velezrady a v listopadu 1943 souzen před Lidovým soudem v Berlíně, jehož výrokem byla celá skupina překvapivě osvobozena pro nedostatek důkazů. V lednu 1944 došlo k jeho propuštění na svobodu. Po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera byl koncem srpna téhož roku zadržen podruhé společně s dalšími funkcionáři sociálních demokratů a komunistů. Po asi měsíčním věznění v Terezíně byl kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu propuštěn. V poválečném období tzv. třetí republiky byl ve starobním důchodu a dále se věnoval uspořádání archivu sociálních demokratů v pražském Lidovém domě, který byl po jeho zatčení za války zabaven gestapem a po okupaci se jej podařilo nalézt (po sloučení sociálních demokratů s komunisty v červnu 1948 byl předán sekretariátu KSČ). V té době prožil osobní tragédii, když v mu v červenci 1946 zemřel druhorozený syn Jaromír na zápal mozkových blan. V rámci svého dalších politického angažmá v poválečné Československé sociální demokracii (ČSD) nepřijal žádnou funkci, nicméně coby populární stranický matador jezdil po četných schůzích místních organizací, jimž pomáhal při konsolidaci v nových poměrech. Svým stranickým zaměřením patřil k opozici prokomunistického směru ztělesňovaného Zdeňkem Fierlingerem, a také díky jeho přispění se ho podařilo porazit na stranickém sjezdu v listopadu 1947, čímž došlo k oslabení tzv. socialistického bloku tvořeného komunisty a sociálními demokraty. Po komunistickém státním převratu v únoru 1948 zůstal členem strany až do jejího sloučení s komunisty. V listopadu 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB), jejíž vyšetřovatelé mu kladli za vinu protistátní aktivity související s činností ilegálních struktur sociální demokracie a spojení se zahraničním exilem. Ve skutečnosti se společně s dalšími bývalými funkcionáři ČSD – zvláště s prof. Zdeňkem Peškou – účastnil společných setkání, na nichž probírali možnosti zorganizování nezávislé sociálně demokratické strany v poúnorových politických poměrech.

Na přelomu května a června 1950 stanul jako jeden z obžalovaných před Státním soudem v Praze v procesu s „Miladou Horákovou a spol.“, kde patřil k nejstarším z obviněných. Dne 8. 6. 1950 byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Trest si odpykával na Mírově, v Leopoldově a v Ilavě. I přes vážné zhoršení jeho zdravotního byla v červnu 1957 zamítnuta jeho žádost o přerušení výkonu trestu. Zemřel v ilavské vězeňské nemocnici 8. 9. 1957 ve čtvrt na čtyři ráno na srdeční infarkt.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru vězeňské nápravy (SSNV), vězeňský spis Vojtěcha Dundra.

TOMEŠ, Josef: Vojtěch Dundr. In: Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878−2003. Biografický slovník. Praha: Demos, 2004, s. 37–38. TOMEŠ, Josef: Vojtěch Dundr. In: Biografický slovník českých zemí. Dot−Dvo. Praha: Libri – Historický ústav AV ČR, 2011, s. 428.