Otakar Fischer

V roce 1906 vystudoval práva na univerzitě ve Vídni, kde získal pevné základy v oblasti státní správy a legislativy. Po studiích nastoupil do státní správy a působil jako úředník postupně v Opavě, Brně a ve Vídni, tedy na různých místech tehdejší rakousko-uherské monarchie. Získal tak zkušenosti s fungováním administrativy jak na regionální, tak i na centrální úrovni. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se přihlásil do služeb nového státu a stal se úředníkem ministerstva vnitra, kde pokračoval ve své kariéře. V letech 1924 přešel do Nejvyššího správního soudu ČSR, kde do roku 1931 zastával významnou funkci rady, což mu umožnilo uplatnit své právní vzdělání a zkušenosti v oblasti správního soudnictví. Následně se vrátil zpět na ministerstvo vnitra, kde mezi lety 1931–1938 působil jako odborový přednosta a stal se jedním z důležitých odborníků na vnitřní správu. Po mnichovských událostech v září 1938 a v atmosféře ohrožení existence republiky se stal 1. 12. 1938 ministrem vnitra v první vládě Rudolfa Berana. Funkci si udržel i v druhé Beranově vládě, kdy již šlo o první protektorátní kabinet po nacistické okupaci ze dne 15. 3. 1939. Jeho mandát v čele ministerstva však trval jen krátce – do 26. 4. 1939, kdy došlo k reorganizaci protektorátní vlády. Po svém odchodu do ústraní se aktivně zapojil do protinacistického odboje, v němž spolupracoval s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD). Pro odbojové aktivity byl zadržen jeho zeť, jehož posléze soud odsoudil k trestu smrti. Díky Fischerově přímluvě u K. H. Franka byl trest nakonec změněn na dvanáct let vězení.

Po skončení druhé světové války se ocitl v obtížné situaci. Stejně jako mnoho dalších bývalých představitelů státní správy protektorátu čelil trestnímu stíhání pro podezření z kolaborace. Souzen byl před Národním soudem v procesu s někdejšími předsedy vlády Rudolfem Beranem a gen. Janem Syrovým, který se uskutečnil ve dnech 30. 1. až 2. 4. 1947. Na základě rozsudku ze dne 21. 4. 1947 byl zproštěn obžaloby, neboť se neprokázalo, že by se aktivně podílel na pronásledování obyvatelstva nebo politice okupantů. Jeho život tak představuje typický příběh vysokého úředníka, jenž začínal v rakousko-uherské správě, prošel službou v mladém Československu, a nakonec byl vtažen do složitých okolností doby, aniž by sám usiloval o významnou politickou roli.

KOLÁŘ, František: Politická elita meziválečného Československa 1918−1938. Kdo byl kdo. Praha: Pražská edice, 1998, 58. TOMEŠ, Josef a kol.: Český biografický slovník XX. století. I. díl. Praha: Paseka, 1999, s. 319.