Štěpán Flajzar

Po vychození základní školní docházky v Kyjově se v letech 1938–1941 vyučil strojním zámečníkem v brněnské Zbrojovce, kde posléze v letech 1941–1942 zůstal v zaměstnání. V důsledku válečných událostí byl v roce 1942 na pět měsíců přikázán jako tzv. totálně nasazený na práci do Velkoněmecké říše. Po návratu nastoupil dne 1. 12. 1942 místo strojního zámečníka v Kuřimi, kde byl zaměstnán až do roku 1949 u firmy Spojené továrny na obráběcí stroje (později TOS Kuřim, n. p.), spadající pod brněnskou Zbrojovku. Koncem roku 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v rámci stranických funkcí byl postupně jednatelem, místopředsedou a předsedou závodní organizace kuřimské fabriky, kde se stal taktéž členem Lidových milicí. Zároveň v rámci místní kuřimské organizace KSČ působil jako kádrový referent, okresní instruktor a člen výboru. Po komunistickém státním převratu v roce 1948 byl poslán do Právnické školy pracujících (1949–1951) vzniklé v rámci tzv. právnické dvouletky, jejímž cílem bylo naplnit justici „vyškolenými dělnickými kádry“. Dne 1. 12. 1949 se stal soudcovským čekatelem u Krajského soudu (KS) v Praze, pročež mu byla dle zák. č. 323/1948 Sb. prominuta předepsaná odborná způsobilost pro přijetí do přípravné služby soudcovské. Dne 30. 1. 1950 složil služební přísahu a dne 1. 4. 1950 byl zařazen do I. pracovní třídy zaměstnanecké skupiny soudců KS v Praze. Koncem ledna 1951 mu byla výnosem ministra spravedlnosti prominuta odborná justiční zkouška a dne 1. 2. 1951 se stal soudcem z povolání u KS v Brně. Dne 15. 5. 1951 nastoupil ke Státnímu soudu Praha – oddělení Brno a zároveň byl pověřen předsednictvím jeho senátu. Dne 1. 7. 1952 se stal soudcem Nejvyššího soudu (NS) v Praze.

V rámci hlavního procesu s „Rudolfem Slánským a spol.“ byl jmenován „náhradníkem“, tj. soudcem, připraveným v případě potřeby nahradit indisponovaného člena senátu. V roce 1953 byl přijat za důstojníka z povolání a ustaven do funkce předsedy nalézacího senátu vojenského kolegia NS. V důsledku revize politických procesů v polovině 50. let došlo v květnu 1956 na základě usnesení politického byra Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ) k jeho odvolání z funkce. Jako důvody byly uvedeny „nízká erudice“ a „přehmaty“, které souvisely s jeho působením v předsednictvu vojenského kolegia NS a odsouzením Pavla Tichého (rozsudek vynesen dne 29. 4. 1953), Karla Vaše (31. 7. 1953), Juraje Viesky (7. 8. 1953), společně s případem „Bedřich Kopold a spol. (1. 4. 1954). Bylo doporučeno jeho umístění na méně exponovanou pozici a posléze se stal náčelníkem oddělení pro zevšeobecňování soudní praxe vojenského kolegia NS. V roce 1957 se stal soudcem a později náčelníkem Vyššího vojenského soudu v Praze. V této funkci se zřejmě osvědčil, neboť v lednu 1960 opětovně nastoupil na pozici náčelníka vojenského kolegia NS. Odvolán byl v souvislosti s revizemi politických procesů a soudními rehabilitacemi v roce 1963 s doporučením, aby nadále působil v nižších složkách vojenské justice.

Národní archiv - f. Generální prokuratura Praha (GProk), personální spis Štěpána Flajzara; f. Ústřední výbor KSČ (ÚV KSČ) Praha – Politický sekretariát ÚV KSČ (02/5), sv. 42, arch. č. 125; f. Kartotéka členů KSČ, evid. kart. Štěpána Flajzara.

ŠIMÁNKOVÁ, Alena – VOREL, Jaroslav a kol.: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha 2003. BABKA, Lukáš – ŠIMÁNKOVÁ, Alena – VOREL, Jaroslav: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl II. Praha 2004.