Eugen Fülöp

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu v Turčanském Svatém Martině a na reálkách v Žilině a v Praze. V roce 1937 se stal členem Československé sociálně demokratické strany dělnické a posléze působil také jako tajemník jedné z jejích pražských organizací. Po ukončení střední školy studoval na pražské Akademii výtvarných umění, kde poznal také svoji budoucí manželku Vidu, jugoslávskou státní příslušnici. V důsledku nacistické okupace a pozdějšího uzavření českých vysokých škol společně s ní odešel počátkem ledna 1940 do Jugoslávie, kde pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění v Záhřebu. Stal se zakladatelem a předsedou Spolku slovenských akademiků v Záhřebu (bez vazeb na klerofašistický Slovenský stát) a zapojil se do ilegální činnosti Komunistické strany Jugoslávie (KSJ). Po nacistické okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 byl zatčen, ale pro nedostatek důkazů došlo záhy k jeho propuštění na svobodu. Díky kontaktům na diplomatické zastoupení Slovenska v Chorvatsku (oficiálně Nezávislý stát Chorvatsko) se mu podařilo sehnat místo překladatele na slovenském vyslanectví v Záhřebu, kde zároveň pokračoval v protinacistických aktivitách. Asi po půlroce vzrostlo podezření proti jeho činnosti a musel se stáhnout do ilegality. Díky známosti s gen. Ferdinandem Čatlošem se mu nakonec podařilo situaci urovnat. Méně štěstí měl v říjnu 1944, kdy došlo k zatýkaní v řadách komunistického odboje a Fülöp byl zadržen. Počátkem roku 1945 se mu díky známým ze slovenského vyslanectví podařilo z internace uprchnout, odjet na Slovensko a přidat se k partyzánům. V průběhu první poloviny roku 1945 během osvobozování Československa (ČSR) působil na sekretariátu Komunistické strany Československa (KSČ) v Košicích a posléze se stal jejím členem. Po osvobození pracoval několik měsíců jako správní zaměstnanec Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Bratislavě a poté se stal redaktorem Zpravodajské agentury Slovenska (ZAS) se zaměřením na problematiku Balkánu. Ve své práci se často dostával do styku s vysoce postavenými diplomatickými zástupci Jugoslávie, čehož využily československé bezpečnostní složky, s nimiž v roce 1947 spolupracoval. V souvislosti s tzv. jugoslávsko-sovětskou roztržkou a vyloučením Jugoslávie z mezinárodního komunistického hnutí byl v roce 1949 zatčen a obviněn ze „špionáže pro jugoslávskou zpravodajskou službu“. Dne 2. 9. 1950 byl odsouzen na doživotí v procesu pojmenovaném „Šefik Kevič a spol.“.

V důsledku prezidentské amnestie a milosti mu byl v průběhu 50. let trest, který si odpykával převážně v Leopoldově a ve Valdicích, nejprve snížen na 25 let a později na 15 let odnětí svobody. Dne 9. 5. 1962 byl propuštěn na svobodu a v roce 1964 rehabilitován. Již během výkonu trestu a také po propuštění spolupracoval s československými bezpečnostními orgány (oficiálně veden jako tajný spolupracovník v letech 1965−1966) se zaměřením na bývalé vysoké politiky Slovenského státu či poválečné Demokratické strany. Po výkonu trestu se zpočátku živil v manuálních profesích, později jako malíř v Československé televizi na Slovensku.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Svazky tajných spolupracovníků (TS), arch. č. TS-605218 MV f. Sekretariát náměstka ministra vnitra plk. Demjana (A 24), inv. j. 202.

Proces proti titovským špionům a rozvratníkům v Československu Šefik Kevič a společníci. Praha: Orbis, 1950.