František Harlas

Narodil se do rodiny pražského policejního inspektora. Po absolvování obecné a měšťanské školy v Praze vystudoval v roce 1932 Střední průmyslovou školu strojnickou v pražské Betlémské ulici. Následovaly několikaměsíční praxe u Českomoravské-Kolben-Daněk (ČKD) v Libni a v automobilovém oddělení Ringhofferových závodů, a. s., na Smíchově. V polovině 30. let absolvoval povinnou dvouletou vojenskou prezenční službu doplněnou o školu pro důstojníky v záloze v Litoměřicích a technickou zbrojní školu pro záložní důstojníky v Plzni. Poté sloužil u dělostřelců v Praze, do civilu šel v hodnosti „četař aspirant“. Posléze nastoupil jako volontér v Pražské elektrárně a od roku 1936 byl zaměstnán jako smluvní úředník v referátu dopravních nehod Elektrických podniků hlavního města Prahy. Spolkově se angažoval v DTJ. Během okupace se zapojil do protinacistického odboje v elektrických podnicích. V závěru války se aktivně účastnil květnového Pražského povstání. Následujících devět měsíců vedl pražské Dopravní (dříve elektrické) podniky až do svého odvolání, které bylo zapříčiněno absencí dokončeného vysokoškolského studia. Poté působil v téže firmě jako vedoucí referátu bezpečnostní techniky a ve svém volném čase se dále věnoval tělovýchově. V období únorového státního převratu v roce 1948 se angažoval coby předseda Akčního výboru prvého pražského okresu DTJ. Po komunistickém státním převratu se prostřednictvím známého z DTJ, Alexandra Rady, dostal do kontaktu s bývalými sociálnědemokratickými funkcionáři Zdeňkem Peškou, Vojtěchem Dundrem a dalšími, později souzenými v rámci procesů kolem „Protistátního spikleneckým centrem Horáková a spol.“ Z důvodu obav ze zatčení se rozhodnul počátkem listopadu 1948 odejít do exilu. Dne 2. 11. 1948 byl zadržen při pokusu o ilegální přechod hranic u Všerub. Později byl Státní bezpečností (StB) obviněn z účasti na ilegálních schůzkách, jejichž účelem měla být organizace „protistátní skupiny“ složené z někdejších sociálně demokratických funkcionářů, kteří chtěli obnovit činnost „nezávislé sociálnědemokratické strany“. Dále se měl podílet na formulaci a kolportování ilegálních tiskovin a také se snažit navázat kontakt s exulantem a někdejším sociálnědemokratickým funkcionářem Arno Haisem (1893−1971).

V průběhu monstrprocesu s „Miladou Horákovou a spol.“ vystoupil jako jeden ze svědků. Ve dnech 3.−5. 8. 1950 stanul před senátem Státního soudu v Praze v patnáctičlenné skupině osob souhrnně pojmenovaných jako „František Harlas a spol.“ Byl uznán vinným z trestných činů velezrady a vyzvědačství a odsouzen k 16 letům odnětí svobody. Trest si odpykával v pracovních lágrech na Jáchymovsku a Příbramsku, později ve věznici ve Valdicích. Propuštěn byl v důsledku květnové amnestie prezidenta republiky v roce 1962.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-2614 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Františka Harlase.