Jiří Havelka

Narodil se do rodiny středoškolského profesora, klasického filologa Jana Havelky (1844−1926), jenž působil v Rusku jako učitel a ředitel gymnázia. V roce 1902 se rodina vrátila do Prahy, kde Havelka po dokončení základního školního vzdělání složil v roce 1911 maturitu na gymnáziu na Královských Vinohradech. V letech 1911−1919 absolvoval, s přerušením kvůli narukování do první světové války, práva na Právnické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity (resp. Univerzity Karlovy). Po krátké koncipientské praxi začal pracovat na ministerstvu železnic, kde v letech 1925−1932 zastával pozici tajemníka střídajících se ministrů a v letech 1928−1932 byl zástupcem prezidiálního přednosty. K jeho specializaci patřila oblast železničního a správního práva, k čemuž publikoval řadu odborných textů. Kromě toho také v roce 1922 založil a posléze redigoval „Časopis pro železniční právo a politiku“. V roce 1931 se habilitoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy pro obor správní vědy. V letech 1933−1938 působil na Nejvyšším správním soudu, postupně jako senátní rada a v letech 1936−1938 jako přednosta prezidia. V roce 1938 byl jmenován členem Správního soudu při Společnosti národů v Ženevě. Již v této době patřil mezi nejbližší spolupracovníky tehdejšího prezidenta Nejvyššího správního soudu JUDr. Emila Háchy, pozdějšího protektorátního prezidenta. Po jeho nástupu do úřadu v prosinci 1938 se stal přednostou Kanceláře prezidenta republiky (KPR) a ministrem bez portfeje v první vládě Rudolfa Berana. Po okupaci zbytku českých zemí nacistickým Německem zasedl ve druhé protektorátní vládě vedené gen. Aloisem Eliášem, v níž v období od 27. 4. 1939 do 25. 4. 1941 zastával úřad ministra dopravy, a zároveň do února 1940 byl také náměstkem předsedy vlády, poté působil do dubna 1941 jako přednosta KPR. Stal se vlivnou zákulisní postavou protektorátní politiky, a přestože musel konat v rámci nacisty ovládaného úřednického aparátu, snažil se hájit národní zájmy a omezovat germanizační tlaky. Byl důležitým spojencem prezidenta Háchy, pomáhal mu vytvářet právní intervence a formulace protestů vůči nacistickým úřadům. Dohlížel na komunikaci mezi Háchou a protektorátní vládou, stejně jako spojenectví s domácím i exilovým odbojem. V roce 1941 však byl na přímý zásah říšského tajemníka K. H. Franka z politických funkcí odvolán a opětovně se vrátil na Nejvyšší správní soud. Dne 27. 9. 1941 byl v souvislosti s příchodem Reinharda Heydricha a vyhlášením prvního stanného práva zatčen společně i s gen. Aloisem Eliášem. Díky Háchově intervenci nebyl postaven před stanný soud, ale internován do konce okupace.

Po válce byl zatčen československými orgány a obviněn z kolaborace, nicméně jeho rozsáhlé dokumentované aktivity na obranu českého národa a spolupráce s odbojem byly v procesu se členy Beranovy vlády uznány Národním soudem a v dubnu 1947 byl zproštěn všech obvinění. Přesto se nesmazatelně vryl do povědomí jako kontroverzní osobnost protektorátní politiky, stigmatizovaný i přes svůj protinacistický postoj. Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 odešel do předčasného důchodu, v němž si kvůli jeho krácené výměře přivydělával jako „soukromý“ učitel cizích jazyků. Koncem roku 1952 byl i s rodinou vystěhován z Prahy do Hostomic pod Brdy, kde sepsal svoje paměti „Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra“. Poměry po komunistickém převratu byla postižena také jeho rodina – syn Jiří odešel do exilu v USA v dubnu 1948 a druhý syn Miroslav byl odsouzen v roce 1951 v politickém procesu s americkým novinářem Williamem Oatisem.

HAVELKA, Jiří − KVAČEK, Robert − TOMEŠ, Josef (eds.): Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2015. TOMEŠ, Josef: Jiří Havelka. In: VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol.: Biografický slovník českých zemí. XV. sešit: Hav-Hel. Praha: Historický ústav AV ČR – Academia, 2020, s. 330−331.