Jiří Hejda

Pocházel z rodiny spisovatele a překladatele Františka Karla Hejdy (1865−1919) a jeho manželky Marie, roz. Pokorné (1870−1957). Po vychození obecné školy na Královských Vinohradech studoval osmileté gymnázium, na němž maturoval v roce 1914. Poté byl přijat na Právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, studií však musel zanechat z důvodu narukování do rakousko-uherské armády, v jejíchž jednotkách bojoval v první světové válce na východní a na italské frontě. Po návratu do nově vzniklého Československa (ČSR) přijal v červenci 1919 místo národohospodářského redaktora deníku „Tribuna“ a vedle toho pokračoval v přerušených právnických studiích, která dokončil v roce 1920. Mezitím se oženil s dcerou statkáře z Lidkovic u Sedlčan Louisou Schwarzovou a na podzim 1919 začal pracovat jako redaktor „Československého deníku“ v Olomouci a v roce 1923 se stal šéfredaktorem týdeníku „Přehled“. V moravské metropoli posléze v letech 1924–1926 vyučoval národní hospodářství na obchodní akademii. V únoru 1926 se přestěhoval do Prahy, kde krátce působil jako redaktor soukromé informační kanceláře „Ústřední tisková korespondence“, a také se stal přispěvovatelem do „Národního osvobození“ a Peroutkovy „Přítomnosti“, v níž publikoval své ekonomické rozbory. V roce 1926 se stal členem Československé strany národně socialistické, v níž se mj. angažoval v ustanovení hospodářské rady a poté do roku 1934 působil jako její tajemník. V letech 1928−1930 byl redaktorem „Lidových novin“ a v období let 1930−1935 pak vedl hospodářskou rubriku národněsocialistického „Českého slova“. V této době byl jmenován docentem národního hospodářství na pražské Vysoké škole obchodní a na Svobodné škole politických nauk v Praze. V únoru 1936 byl jmenován ředitelem a generálním tajemníkem Českomoravské-Kolben-Daněk (ČKD) v Praze, jíž se o rok později stal vrchním ředitelem. V souvislosti s touto pozicí zastával také funkci předsedy správní rady Podkarpatoruských elektráren v Užhorodě. Po nacistické okupaci v březnu 1939 odešel z ČKD a na podzim téhož roku založil továrnu na velkokuchyňská zařízení v Praze XIII., kterou vlastnil až do roku 1948. Za okupace se taktéž zapojil do protinacistického odboje v rámci „Politického ústředí“. Po osvobození opětovně vstoupil do ČSNS, za níž byl v roce 1946 jmenován na post místopředsedy národohospodářské komise Ústředního národního výboru hlavního města Prahy. V témže roce se stal také členem Ústřední plánovací komise (ÚPK) při předsednictvu vlády, která připravovala dvouletý i pětiletý hospodářský plán, jejímž členem byl až do května 1949. Vedle těchto pracovních aktivit dál přispíval svými hospodářskými články do národněsocialistického „Svobodného slova“ a Peroutkova „Dneška“. Taktéž byl autorem několika knižních titulů s národohospodářskou tematikou. Kromě odborných děl již od gymnaziálních let publikoval také své básně, povídky či reportáže (např. „V zemi hákového kříže“ z roku 1934, v níž popsal totalitní charakter nacismu v Německu). Po únorovém komunistickém státním převratu v roce 1948 byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, a také zaniklo jeho členství v „obrozené“ Československé straně socialistické. Jeho továrna na kuchyňská zařízení byla znárodněna a včleněna do národního podniku Alba, kde v letech 1948–1949 pracoval jako plánovač. Dne 21. 12. 1949 byl zatčen Státní bezpečností (StB) a později obviněn z odesílání špionážních zpráv „hospodářského charakteru“. Ty měl získat coby poúnorový člen v ÚPK a prostřednictvím zaměstnankyň amerického zastupitelského úřadu je odesílat zahraniční „zrádné emigraci“. Zároveň byl obviněn z podílu na organizování ilegální skupiny někdejších národních socialistických funkcionářů v čele s Miladou Horákovou, pro níž sestavil „hospodářský a politický program“, jenž měl být údajně uplatněn v případě změny politických poměrů.

Ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 stanul jako jeden z obžalovaných před senátem Státního soudu v Praze v hlavním monstrprocesu s třináctičlennou skupinou osob „Dr. Milada Horáková a spol.“ Byl uznán vinným z velezrady a vyzvědačství a odsouzen k doživotí. Trest si odpykával na Pankráci (1950–1951), Mírově (1951), v Leopoldově (1951–1959) a ve Valdicích (1959–1962). Během věznění mu v srpnu 1955 zemřela první manželka Louisa, později se oženil podruhé. Na základě amnestie z května 1955 mu byl trest snížen na 25 let. Propuštěn na svobodu byl díky květnové amnestii prezidenta republiky v roce 1962. Poté pracoval v národním podniku Geodézie jako figurant a zároveň se věnoval literární tvorbě (posmrtně vyšly v roce 1991 jeho memoáry „Žil jsem zbytečně“). Rehabilitace se dočkal v roce 1990, po pádu komunistického režimu.

Archiv bezpečnostních složek - sb. Správy vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V), arch. č. V-6301 MV.

Národní archiv - sb. Správa Sboru nápravné výchovy (SSNV), vězeňský spis Jiří Hejda.

DOSKOČIL, Zdeněk: Jiří Hejda. In: Biografický slovník českých zemí. Hav−Hel. Praha: Academia – Historický ústav AV ČR, 2020, s. 426–427. HEJDA, Jiří: Žil jsem zbytečně. 2. upr. vyd. Praha: Kameel Machart, 2010.